Zoznam článkov autora Martin Náhlovský

Takřka v pravidelných intervalech nás Jerry Bruckheimer okouzluje svými snímky. Sotva dosedl popílek nad zálivem Pearl Harbor, rozhodl se úspěšný producent, že své další peníze investuje do neméně ambiciózního projektu s názvem Černý jestřáb sestřelen. Abyste tomu dobře rozuměli, Black Hawk (Černý jestřáb) znamená v armádním průmyslu označení pro bojovou helikoptéru.

Zase pro jednou vyšla pravda najevo. Kromě toho, že žijeme ve virtuálním světě, ovládaném superinteligentními počítači (tak nám to alespoň tvrdí zápletka filmu Matrix), existuje ještě jeden svět, o němž jsme doposud neměli žádné potuchy. Rodiče svým dětem opět lhali! Sotva byla zapomenuta aféra s Ježíškem, na povrch zemský vystoupala další šokující skutečnost.

Codename: Outbreak je klasická týmová akce, která vás staví do role stratéga, jehož úkolem je objasnit záhadné okolnosti, které nedávno proběhly ve státě Montana. Zdejší meteorologická výzkumná stanice „Severní vítr“ byla zasažena obrovským meteorem, který zapříčinil podivné chování vědců a policistů, střežících tuto oblast… Na místo nehody je ihned vysláno výsadkové komando, ...

Představovat Pána prstenů, to je jako charakterizovat díla Williama Shakespeara. Avšak i přesto se mezi námi najde široké zastoupení lidí, kteří Tolkienovu trilogii nečetli. Pán prstenů je klasická fantasy pohádka, která patří ve svém žánru k tomu nejlepšímu a baví čtenáře po více než půl století. Spekulace o pravděpodobném zfilmování kolovaly světem řadu let

Jak by měla znít jednotná definice špatného dne? Co všechno by se vám muselo přihodit během čtyřiadvaceti hodin, abyste označili daný den za špatný? Věřím, že by se dala na nastíněné téma rozvést řada otázek a diskusí, my však tolik času nemáme, a proto se spokojme s jedním názorným příkladem. Hlavním hrdinou filmu Neříkej ani slovo je Dr. Nathan

Jen málokterá herní série si dokáže během své dlouhé pouti udržet osobní kouzlo, nádech skoro nenapodobitelné atmosféry a zejména vysokou hratelnost. Ačkoliv se to může zdát jakkoli podivné, na mysli teď nemám Laru Croft či Indiana Jonese, nýbrž znetvořeného „skoro-upíra“ Raziela. Ten sice započal své putování teprve nedávno, nicméně fakta a příběhová linie, která tvoří nedílnou součást série Soul Reaver, spadají do období ještě staršího. Když jsem před lety dohrál Blood Omen: Legacy of Kain

Přesně rok po maturitním večírku, kdy se Jim, Oz, Kevin a Finch zbavili svého velkého problému zvaného panictví, poté, co úspěšně absolvovali první ročník na vysoké škole (včetně Stiflera), se povedená pětice sexuchtivých týpků navrací do rodného kraje. Zakrátko jej však opětovně opouští a s vidinou naplnění svých snů vyráží k jezeru, aby zde ukojila své touhy prostřednictvím pronajaté luxusní chaty, v jejímž okolí je evidována řada vnadných úlovků.

Hlavním hrdinou spletitého příběhu je proslulý americký hacker Stanley Jobson(Hugh Jackman alias Wolverine z X-Menů), který se nechal vládou odchytit při nelegální počítačové činnosti. Nyní za všechno pyká, na živobytí si vydělává coby bezpečnostní hlídač naftového vrtu a soudní příkaz mu zakazuje se přiblížit do okolí počítačového hardwaru, nedej bože jej použít. Kromě toho, má Stanley malou dceru,

Paleontolog dr. Alan Grant se již nějakou dobu zabývá výzkumem dinosauřích kostí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v prvním díle. Zatímco ve Ztraceném světě se na malou chvíli vytratil z centra dění a dobře tak učinil, ve třetí části se opět navrací tam, kde to vše začalo. Od prvního střetnutí s pravěkými monstry uplynula už celá řádka let.

Ve filmovém šoubyznysu se pohybuji již nějakou dobu, a tudíž mám plné právo označit osobu Michaela Baye za ryze destruktivní, která se doslova vyžívá v detonacích všeho možného. Jak sami uznáte, v historii celé kinematografie naleznete jen málo lidí, kteří by se mohli srovnávat s mužem, jenž povznesl žánr akčního filmu do závratných výšin.

Příběh rytíře je velice zvláštní podívanou, na kterou v kinech jen tak nenarazíte. Film režiséra Briana Helgelanda se sice tváří na jednu stranu jako vážný historický velkofilm, avšak na tu druhou popírá veškeré předpoklady, které bychom mohli od snímku tohoto typu očekávat.

Poslední dobou jsem v kinech svědkem toho, jak se k nám prodírají zvyky ze zámoří. Stále častěji je promítaní v kinosále plném lidí doprovázeno hlasitými narážkami, smíchem na nevhodných místech, chroupajícím popcornem, rozesmátými puberťáky, šustícími sáčky a pípajícími mobilními telefony. Doposud jsem byl s těmito fakty smířen, ovšem až do doby než jsem navštívil projekci snímku Final Fantasy.

Jestliže se rozhodnete jít do kina na Vymítače ďábla, měli byste se řídit těmito zásadami. Tak za prvé – nikdy nechoďte na představení sami, spíše v doprovodu statnějšího partnera či partnerky. Za druhé – v žádném případě nepodceňujte příběh z hlediska doby, kdy byl natočen. A nakonec za třetí – předem si pečlivě prostudujte program promítání, abyste předešli zbytečným obavám, jež vás bezprostředně zachvátí v čase pozdně nočním, tedy v čase, kdy skončí závěrečné titulky

Podle kvality a hodnoty zážitku dělím filmy do dvou základních skupin. Do té první spadají snímky, které se mohou chlubit skvělým zpracováním, poutavým příběhem, plnohodnotným dojmem, popřípadě úchvatnými triky. Takovéto světlé vyjímky mají právo okusit chuť zlatého plátna, neboť pouze tam si divák vychutná film se vším všudy, co k němu náleží. Jen málokomu se však podaří tento husarský kousek a jestliže ano, většinou si dílo daných ...

Tvůrci první Mumie vyšli na diváky správným směrem. Nejprve vydali pár týdnů před premiérou záměrně vystupňovaný trailer, následně pak zajistili snímku silnou komerční reklamu, v níž se nešetřilo pochvalnými slovy. Jen málokdo mohl odolat skvělé sestříhané upoutávce – snímek v duchu dobrodružství Indiana Jonese se brzy stal letním hitem, který zadupal do země mnohé favority, u nichž se dal úspěch očekávat s daleko větší pravděpodobností ...

Ptám se sám sebe, zda-li to není nějaká náhoda, že jsem se v poslední době uchýlil k recenzování výhradně českých filmů. Kolikrát jsem dal v nedaleké minulosti přednost filmům s česky mluvícími představiteli před filmy zahraničními, mnohdy daleko lákavějšími… Avšak pořekadlo „zlaté české ručičky“ nebylo vždy na místě, a tak jsem vždy odcházel z kina s poněkud rozdílnými pocity. Nejednou mi zůstal nad tvorbou českých snímků rozum státi ...