Codename: Outbreak

Codename: Outbreak je klasická týmová akce, která vás staví do role stratéga, jehož úkolem je objasnit záhadné okolnosti, které nedávno proběhly ve státě Montana. Zdejší meteorologická výzkumná stanice „Severní vítr“ byla zasažena obrovským meteorem, který zapříčinil podivné chování vědců a policistů, střežících tuto oblast… Na místo nehody je ihned vysláno výsadkové komando, které však neuspěje a tamním záhadným poměrům podlehne. Obdobně si počínají i další jednotky, a proto je přetěžký úkol svěřen do rukou nejpověřenějších, jejichž pomoc je vyhledávána jen v nejkrajnějších případech. Hned v první misi se ocitáte společně se svým kolegou v okolí obávané stanice a vaším cílem je proniknout co „nejhlouběji“, sesbírat všemožné důkazy o výskytu nepřátelského organismu a pokusech vědců a pokud možno se vyvarovat střelbě…

Ať tak či onak, již průběh úvodní mise napovídá, že o smršť kulek, brázdících vzduchem, nebude v žádném případě nouze. Jak bylo vyřčeno v úvodu recenze, Codename: Outbreak je hra, která si na nic nehraje, kráčí ve šlépějích svých předchůdců a využívá prvků, které se osvědčili v té či oné hře. První, co vás zaujme, je propracované intro, které vás narychlo zasvětí do momentální situace a překvapí pohlednými animacemi. Menu hry je jednoduché, ne-li chudé. Vedle obvyklých nabídek vybočují z řady snad jen úsporné Kredity. Nejobsáhlejší podnabídku obsahuje pochopitelně kolonka s názvem Nová hra. Zde se jednak seznámíte s cílem dané mise a jednak si zde můžete vybrat členy, které pověříte oním úkolem, přiřadit jim nejvhodnější zbroj a nejúdernější zbraně. Poté již stačí odkliknout Start a hra může začít!

Abych se popravdě přiznal, musím konstatovat, že mě Outbreak z počátku příliš nechytl, a byly to právě mé problémy s poněkud zastaralým hardwarem, které zapříčinili to, že mě Codename začal po x-tém zpuštění docela bavit. Vřele jsem například uvítal možnost spolupráce mezi oběma členy speciálního komanda. Nejen, že se můžete v průběhu mise libovolně „převtělovat“, ale ani slovní hantýrka a příkazy nevyznívají vniveč.

Pochvalu si jistě zaslouží rozsáhlé exteriéry. Již první dva úvodní levely vás zavedou do malebné krajiny, která vám svým nerovným terénem a bujnou vegetací zprostředkuje strategicky výhodné prostředí. Vojáci jsou vybaveni několika schopnostmi – včetně zmíněné komunikace jsou schopni plavat, ručkovat, lézt po žebřících, krčit se a ani plazení nezůstává nevyužito. Zejména poslední možnost jsem si velice oblíbil. Pokud se totiž váš voják nachází na travnatém porostu a vy se rozhodnete zmenšit střelecký úhel vašich protivníků (tzn. že se začnete plazit), vámi označený hrdina zaujme pozici „mrtvého brouka“ a zahalí se do maskující nazelenalé sítě.

Vzhledem k nízké inteligenci nepřátel se tak z vás stává jakýsi predátor, jehož lze jen stěží přemoci. Přijatelný je též terén, který vás nejednou uchrání před konfrontací s vystřelenou kulkou, a pokyny z řídící stanice, jenž vás informují o dalším průběhu a momentálních povinnostech. Co se týče nepřátel, mohu prozradit jen to, že by vyšší inteligence rozhodně neuškodila. Zmíněnou pasáž s „mrtvým broukem“ nehodlám opakovat, a proto se zaměřme spíše na boj v uzavřeném prostoru, kde se vaše procentuální šance na úspěch zřetelně zmenšuje. Protivníků je v každé místnosti požehnaně a počet míst, které vám naskytnou bezpečný úkryt, také klesá. Zatímco „venkovní mise“ mi do značné míry připomněly povedenou střílečku Delta Force, tak mise odehrávající se v izolovaném prostředí jakoby z oka vypadly Half-Lifu. Jeho kvalit však hra nedosahuje.

Repertoár střelných zbraní také nepatří k nejlepšímu – prakticky máte k dispozici jen jediný typ střelné zbraně, který se dle vašich potřeb přizpůsobuje (brokovnice, raketomet, odstřelovačka, kulomet, laser atd.). Nejvíce zřetelná je však inspirace tvůrců jinými hrami. Ti, kdo hráli AvP, budou zajisté překvapeni přístupem programátorů z GSC Game World, kteří si zjevně oblíbili face-huggera a jeho skákací schopnosti a rozhodli se jej implantovat i do svého produktu (i ta vejce, z nichž se dané potvůrky líhnou, mi připadaly jaksi povědomá). Nebýt vysoké hratelnosti, jistě bych se nad daným „kopírajtem“ pozastavil déle a blíže jej rozepsal, ale čas je neúprosný činitel, a tudíž pokračujme dále. Na mysli mám nyní především hudbu, která se vždy rozezní při útoku. Její tóny nejenže podmaňují litý boj s nepřáteli, ale mnohdy vás vystraší daleko více než nakažený polda, číhající za rohem.

Grafika hry nepatří mezi vytříbené skvosty, ale její nezanedbatelnou výhodou je poměrně nízká hardwarová konfigurace, což uvítají zejména majitelé méně výkonných počítačů. S ohledem na rozsáhlost daných misí bychom měli být vlastně spokojeni, neboť detailní grafika vždy nezaručuje kvalitní prožitek z hraní (vzpomeňme např. na skvělou Operaci Flashpoint – ta taky nenaskýtala bůhvíjak kvalitní grafiku). Ovládání hry je přizpůsobeno samotnému hráči. Mnozí z vás si jistě ponechají rozpoložení kláves, které nám naordinovali samotní tvůrci, ale i přesto nebyla opomenuta možnost nového nastavení. Celkově vzato – Codename: Outbreak sice nepřináší do daného žánru nic nového a neotřelého, nicméně je představitelem té nadprůměrnější části.

Je to hra, která vás možná nechytne od samého počátku, ale otrlejší hráči, kteří setrvají u monitoru o nějakou tu minutku navíc, mi jistě dají za pravdu, když produktu udělím poctivých 70%. Outbreak je totiž hra, která vám připomene někdejší slávu titulů typu Spec Ops či Delta Force. Navíc je k sehnání za rozumný peníz a kompletně v češtině!!!