Jurassic Park 3

Vyslovená pakárna, o jejímž úspěchu se vědělo dávno před premiérou…

Paleontolog dr. Alan Grant se již nějakou dobu zabývá výzkumem dinosauřích kostí, o čemž jsme se mohli přesvědčit v prvním díle. Zatímco ve Ztraceném světě se na malou chvíli vytratil z centra dění a dobře tak učinil, ve třetí části se opět navrací tam, kde to vše začalo. Od prvního střetnutí s pravěkými monstry uplynula už celá řádka let. Alan Grant se i nadále snaží rozluštit složitou nervovou soustavu velociraptorů - údajně těch nejinteligentnějších tvorů, kteří kdy osidlovali naši Zem před mnoha milióny lety. Jeho někdejší spolupracovnice a bývalá známost Ellie se stáhla do ústranní a spíše než vědě se věnuje své rodině - manželovi a malému synkovi.

Ostatní hrdinové známí z předešlých dílů nenacházejí v jednoduché zápletce své uplatnění, a tudíž zde logicky chybí. Jejich pozice zaujímá polorozpadlá rodina Kirbyových. V momentě, kdy se Alan Grant snaží marně získat finance pro svůj další výzkum, z nouze přijímá nabídku milionáře Paula Kirbyho a jeho ženy Amandy, aby se s nimi zúčastnil vyhlídkového letu nad Isla Sornou, hnízdem přeživších dinosaurů ze Ztraceného světa, a dělal jim jakéhosi průvodce. Přestože se Alan po zkušenostech nabytých při návštěvě ostrova Isla Nublar zapřísahal, že se již na podobné místo nikdy nevrátí, okolnostmi je donucen na Sorně přistát a pátrat zde po zmizelém čtrnáctiletém hochovi Erikovi, který se zde před osmi týdny zřítil při plachtění společně se svým opatrovníkem.

Skeptické věštění doktora Granta je zanedlouho naplněno a zakrátko na to mizí letadlo s celým týmem v korunách vysokých stromů. Záchranná mise se postupně změní v boj o holý život… Třetí Jurský park je rozporuplným pokračováním. Obměna režisérů zapříčinila nejen odlišné ztvárnění posledního dílu, ale také výrazný pokles úrovně akčních sekvencí. Jistě, že nepochybuji o kvalitách a schopnostech režiséra Joe Johnstona (Jumanji), přesto jsem se nemohl dlouhou dobu sžít s rozdílným rukopisem obou filmařů.

Zatímco Steven Spielberg se vryl do podvědomí diváků coby popcornové dítě milující chaotické a adrenalinové okamžiky co možná v nejhojnějším počtu, Joe Johnston jakoby se zalekl stanoveného rozpočtu a snažil se své dílo natočit co nejdecentněji. Na jednu stranu se zachoval velice mazácky a filmu to v určitých ohledech prospívá, kdežto na druhé straně je třeba si přiznat, že by snímek, jakým Jurský park bezpochyby je, měl být dinosauřími útoky doslova napěchován. Ve třetím díle se sice vyskytuje celá řada pravěkých monster, ale ne každému je věnován dostatečný prostor.

Většina ještěrů navíc zaznamenává pod taktovkou Joe Johnstona důraznou transformaci charakteru. Velociraptoři jsou zde vykresleni jako inteligentní a komunikující tvorové žijící ve smečkách, kteří se v průběhu děje neodhodlají ani k jedinému ráznějšímu útoku. Tyranosaurus Rex pozbude na plátně sotva půl minuty, aby byl zakrátko zakousnut o něco těžším a větším spinosaurem a jeho přemožitel se vmísí do děje hned třikrát, ale ani jedinkrát neprokáže své kvality tak razantně, aby fascinoval diváky. Největší pozornost se tak upíná k okřídleným pteranodonům, kteří hlavním hrdinům nejednou zkříží cestu.

A právě i oni vycházejí z celé šlamastiky vítězně. Posledním záběrem, který zachycuje jejich zoufalý úprk z Isla Sorny do neprozkoumaného světa, dali filmaři evidentně najevo své ambice a neuzavřeným koncem si tímto ponechali otevřenou bránu dokořán. Abych jenom nekritizoval, měl bych vyzdvihnout i nějaké pozitiva. Těch je ovšem zatraceně málo a jedním z nich je právě scénář, který si na nic nehraje, oplývá několika humornými pasážemi a perfektně tak ladí s barvou dinosauří pokožky. Avšak ani dílo Petera Buchmana, Alexandra Payna a Jima Taylora se nevyvarovalo klasických prohřešků promítajících se především do kvalit akčních scén a nelogičností v ději.

Pozornějšího diváka bude například dlouhou dobu sžírat myšlenka, jak se mohl v Jurském parku zjevit dinosaurus, jehož existence byla prokázaná teprve nedávno (spinosaurus), zvláště pak, když byl podnik na ostrovech Sorně a Nublar založen v roce 1993. Tradiční kus práce odvádí na plátně i herci v čele s nestárnoucím Samem Neillem a Williamem H. Macym (Fargo). Na protějším konci mě však překvapila i Téa Leoniová (Drtivý dopad) v roli ustrašené matky Amandy Kirbyové, která po většinu filmu zmateně pobíhá po place, vykřikuje v momentech krajně kritických a z jejich úst se trousí jedna stupidní hláška za druhou. Největší úder je však divákům uštědřen v nejnevhodnější chvíli. V momentě, kdy se film přehoupne do své druhé půle; ve fázi, kdy se začne schylovat k mocnému finále, následuje z čista jasna konec.

Zatímco svižné seznámení s dějem prospívá snímku ve všech ohledech, stejně tak i úsporné vykreslení charakterů ústředních postav, náhlé vyhrocení působí na fascinovaného diváka stejně účinně jako dobře mířená rána pod pás. Rozpačitý konec nezachraňuje ani celá řada dalších prvků, jejichž rozepisováním bych nijak neodvrátil rozporuplný dojem umocněný zmíněným vyvrcholením.

Od Jurského parku 3 jsem sice neočekával nic světoborného, ale výraznější snaha tvůrců zkopírovat Spielbergovy pravidla i do třetí části by filmu navýsost prospěla… První Jurský park byl napínavou podívanou, mezníkem v oblasti zužitkování filmové počítačové technologie, druhý díl pak nabídl dinosauří útoky ještě v masivnějším počtu, naproti tomu zklamal v místech, kde jeho předchůdce exceloval. Třetí Jurský park se nachází někde uprostřed a jenom divák si jej začlení do specifičtější kategorie…