Tmavomodrý svět

takový krásný film…

Vojtíšek k Františkovi (rozhovor při letu): „Víš co mě napadá?” „Co?” „Jestli já na to nejdu nějak blbě s tou Džejn? Když se procházíme, ona pořád mluví… Pusu si nechá dát – to jo… Jestli třeba nečeká, že se na ni nějak vrhnu?” „To nevím, ale teď budeme chvilku držet hubu, jo?” „Tak o tom ale přemýšlej.” „No jo, už budu…”

Ptám se sám sebe, zda-li to není nějaká náhoda, že jsem se v poslední době uchýlil k recenzování výhradně českých filmů. Kolikrát jsem dal v nedaleké minulosti přednost filmům s česky mluvícími představiteli před filmy zahraničními, mnohdy daleko lákavějšími… Avšak pořekadlo „zlaté české ručičky“ nebylo vždy na místě, a tak jsem vždy odcházel z kina s poněkud rozdílnými pocity. Nejednou mi zůstal nad tvorbou českých snímků rozum státi, zejména v případě nedávno uvedené komedie Vyhnání z ráje, stejně tak jsem si však ony pocity vynahradil nadprůměrnými zážitky, které zpestřily mé návštěvy v kině při sledování Samotářů či Rebelů.

Český film má pozici v žebříčků produktivity a kvality velice nestálou – jen zřídka se někomu podaří natočit kousek, který zaujme nejen kvalitními hereckými výkony, ale i zpracováním (viz. Musíme si pomáhat). Avšak jeden muž, významný český režisér, působí jakožto pan dokonalý, který nemůže šlápnout vedle. Při této stručné charakteristice se snad každému divákovi vybaví jméno Jana Svěráka, který ve spolupráci se svým otcem vytvořil nerozlučnou dvojici filmařů. Po zisku Oscara v kategorii „nejlepší zahraniční film roku 1995“ jako by se oba příslušníci téže rodiny odmlčeli – po sérii více či méně úspěšných filmů (Jízda, Obecná škola, Akumulátor 1, Kolja) následovala dlouhá pětiletá odmlka. Zázračná dítka českého filmového průmyslu se jen sem tam mihli ve společnosti významné smetánky a spolu s nimi se začali postupně vynořovat stále zajímavější informace, osvětlující jejich dlouho připravovaný projekt, který se až teď, teď 17. května roku 2001, prodral skrze silnou konkurenci a ochutnal chuť zlatého plátna. Je trochu paradoxem, s jakými že to problémy se onen projekt potýkal ještě před takovými dvěmi-třemi měsíci… Avšak o problémech, týkajících se producenta, kvalitně rozvrženého scénáře, nebo nedostatečného filmového materiálů, jsem nedávno informoval v článku o Renčových Rebelech.

Tudíž je nerozpitvujme a zatarasme tomuto zdlouhavému úvodu cestu, zanechejme jakéhokoli bilancování a uvrhněme svůj zrak na řádky bezprostředně následující, věnující se již samotnému filmu… Tmavomodrý svět je tady, nesmírně očekáván četnou skupinou příznivců českého filmu přichází do našich kin s cílem jediným – trumfnout americké trháky velikého kalibru. A že to nebude mít Svěrákův Tmavomodrý svět vůbec jednoduché, o tom se budeme moci přesvědčit už brzy, kdy do našich kin vtrhne druhá Mumie a nesmírně očekávané Dračí doupě. Jak už bývá u Svěrákových zvykem, ani tentokrát neupustili od jednoduššího zabarvení děje a i svůj nový film obohatili o průměrnou jednoduchou zápletku, nijak nezatěžující naše mozkové závity. Příběh je situován do nepříliš vábného prostředí mírovské věznice roku 1950, kde František Sláma, bývalý letec britského válečného letectva, vypráví zbývajícím spoluvězňům svůj strastiplný příběh, který do velké míry zapříčinil jeho stávající situaci. Skrze jeho poutavé vypravování se tak coby filmoví posluchači dostáváme do nedaleké minulosti, kde se odehrála podstatná část příběhu. Píše se rok 1939 a lidé se jen stěží vyrovnávají z následky fašistické okupace.

Naproti tomu odchází nebohý František do Velké Británie, aby se zde záhy stal stíhačem anglického letectva a bojoval proti Německé říši. Spolu s ním se do téže skupiny odvážlivců připojuje i mladičký Karel Vojtíšek, trochu nejistý chlapík študáckého věku. Oba jmenované spojí kromě společného cíle i veliké, vskutku ukázkové, přátelství… Jan a Zdeněk Svěrákové si toho zřejmě nejsou vědomi, ale na rozdíl od svých kolegů jsou obdařeni velice cenným talentem, který jim může kdekdo závidět. Naproti faktorům, které stále častěji omezují české filmaře v jejich práci, dokáží oba Svěrákové (za nedílné podpory koprodukčních společností) podat svou práci se vší vervou, aniž by byly v jejich společných snímcích nějak zřetelné nedostatky v příběhu, špatné herecké výkony či nedotaženost leckterých scén do vysněné podoby. Nejinak tomu není ani v případě jejich nového počinu. Tmavomodrý svět je jejich vrcholným dílem (Kolja je prostě kaput), které kromě zmíněných artefaktů naskýtá i velice zajímavou kombinaci celé řady filmových žánrů, v naší kinematografii zcela nevídanou. Snad poprvé v českém filmu se filmoví diváci přesvědčí, že i česká zemička dokáže zplodit film na evropské úrovni, ba na té hollywoodské. Při této příležitosti bych vás tak rád seznámil s tvrzením, kterým se obhajuje František Fuka na stránkách internetové Cinemy. On sám totiž přirovnal Tmavomodrý svět k pěknému nízkorozpočtovému hollywoodskému filmu. K tomuto tvrzení není třeba dalších slov – byla by zcela zbytečná. Dalo by se vlastně konstatovat, že by tímto výrokem mohla celá recenze i skončit, ale jak mě jistě znáte, já ji celou ještě patřičně prodloužím.

Tmavomodrý svět je totiž filmem, který musím být viděn, stejně jako před nedávnem Samotáři či Scottův Gladiátor. Tmavomodrý svět je přesně tím snímkem, který se brzy zařadí mezi filmy povinně navštěvované. Budou na něj jistě chodit školy, příznivci české kinematografie, jen sváteční návštěvníci biografu a možná se najdou i nějací zahraniční zvědavci… Jan Svěrák dokázal spolu se svým otcem vyprodukovat kvalitní dílo, doplněné celou řadou dosud nevídaných triků. Po boku zkušených letců Vojtíška a Slámy vzlétneme do závratných výšin, kde se budeme prodírat hustými mračny a pozorovat krásnou krajinu, kterou bude náš Spitfajdr míjet. Dočkáme se i nějakých těch akčních vložek, které tvoří nedílnou součást přesně takových snímků, kterým je bezesporu i Tmavomodrý svět. V úvahu připadá dokonalá detonace plně naloženého vlaku, nouzové přistání britské stíhačky a mnoho dalších scén, v níž budou vaše oči plně zaměstnány pohledem na plátno. Pominu-li perfektní scénář Zdeňka Svěráka, kterému rozhodně nechybí veliká dávka lidskosti a onen český nádech, zbývá mi pochválit ještě herecké výkony. Obdobně jako v katastrofickém snímku Dokonalá bouře, i zde jsou hrdinové vykresleni do sebemenších detailů, a pokud máte rádi filmy stejně jako já, jistě vám nebude dělat problém ztotožnit s oběma hlavními hrdiny a jejich přáteli.

Tradiční účast si ve filmu Svěráků opět odbyl Ondřej Vetchý, který se v Tmavomodrém světě zhostil rovnou hlavní role letce Františka Slámy. Coby Vojtíšek předstoupí před naše kukadla doposud „neznámý“ Kryštof Hádek, svou účast si ve filmu odbude i bezchybně hrající Oldřich Kaiser a v roli osudové ženy Susan, které zaplete oběma letcům hlavy, se objeví britská herečka Tara Fitzgerald. O poptávce tohoto filmu svědčí i 25 kopií, které byly rozeslány do celé České republiky, aby si mohli diváci film vychutnat v každém koutě naší země. Pochybuji však, že se oprávněným vlastníkům těchto kopií jejich majetky brzo vrátí. Osobně totiž věřím, že se Tmavomodrý svět stane brzy kultovním dílem české kinematografie, podobně jako před časem Samotáři či Pelíšky. Není tomu tak dávno, co jsem nadával na české filmaře, že hledají náměty pro své nové filmy převážně v minulosti. Tenkrát jsem si nebyl až tak vědom, o čem to vlastně spekuluji. Když jsem před necelým měsícem zhlédl poprvé upoutávku na Tmavomodrý svět, byl jsem okouzlen, po celém těle mi projel zvláštní mráz, který mě utkvěl v názoru, že ten film prostě musím vidět. Já jsem svůj úkol splnil a kino navštívil, teď je řada na vás…