Krokodýl Dundee v L.A.

Třikrát do téže řeky nevstoupíš…

Podle kvality a hodnoty zážitku dělím filmy do dvou základních skupin. Do té první spadají snímky, které se mohou chlubit skvělým zpracováním, poutavým příběhem, plnohodnotným dojmem, popřípadě úchvatnými triky. Takovéto světlé vyjímky mají právo okusit chuť zlatého plátna, neboť pouze tam si divák vychutná film se vším všudy, co k němu náleží. Jen málokomu se však podaří tento husarský kousek a jestliže ano, většinou si dílo daných filmařů vyslouží přívlastek kultovní (Matrix, Jurský park, Šestý smysl apod.). S jistotou mohu konstatovat, že o takovýchto filmech se bude mluvit ještě za deset, dvacet let. Aby byl výčet skupin kompletní, musím uvést ještě jednu – ostatně jsem slíbil pouze dvě. Druhá fronta snímků je početně hojnější, každým měsícem její objem závratně vrůstá, avšak kvalita těchto rádoby děl je velice nízká. Filmy, jenž spadají do této kolonky, mají chatrný námět, nudný děj, a tudíž se dají označit coby „béčkové“ (mnohdy i hůře). Krokodýl Dundee v L. A. patří bohužel do skupiny posledně jmenované a jak již napověděl úvodní odstavec, tento nepěkný výsledek je důsledkem hned několika důvodů, kvůli nichž jsem byl nucen strhnout několik desítek bodů z výsledného hodnocení.

V prvé řadě bychom si měli ujasnit fakt, že třetí Dundee není filmem, jenž je vhodný pro návštěvu kin. Je to snímek, který se svým charakterem a celkovým pojetím blíží spíše k žánru tzv. oddechovek, které nejsou příliš náročné na mysl. Ale ani toto zařazení není zcela výstižné. Osobně bych dílo takové kvality zařadil do dopoledního vysílání televizní stanice Nova, kdy většina lidí chodí do práce, nebo dospává probdělou noc. Pokud jste mě dobře pochopili, zjistíte, že na takovéto snímky se nikdo nedivá, poněvadž by se mu udělalo mdlo z toho, jaké blivajzy na nás Hollywood chrlí. Svírá se mi žaludek, že zrovna na mou osobu padla recenze filmu, který mě v raném mládí tak ovlivňoval. První Krokodýl Dundee byl za svého času bezesporu hitem, který ne nadarmo vydělal úctyhodných 375 miliónů dolarů.

Ovšem tehdy byla doba jiná (horší), lidé se smáli každé „prkotině“ a téma o venkovském vidlákovi, který na malý okamžik opustí rodnou Buš, aby záhy okusil život ve velkoměstě, jakoby celou tehdejší situaci jen dokreslovalo. Připadá mi, jakoby každá komedie ztrácela s odstupem času na přitažlivosti. Jen málokterý film, který nás kdysi zachvátil salvou humorných scének, si dokázal své kouzlo udržet i do let následujících (s vyjímkou Někdo to rád horké atd.). Ptám se sám sebe, zda-li to není mnou, ale není – touto nakažlivou chorobou trpí celý svět. Zcela zářným příkladem jsou zábavné pořady vysílané českou televizí v letech pozdně minulých (např. Televarieté). Kdysi jsme takovéto pořady zbožňovali a váleli se při nich smíchy, dnes je tomu jinak.

Bohužel, taková je skutečnost… Ale dosti filosofie, byl bych nerad, kdyby se recenze na třetího Dundeeho zvrhla v bohulibé téma! Pravdou je, že nejnovější film Paula Hogana trpí obdobným problémem, ne-li vážnějším. Jeho tvůrci si zjevně nebyli vědomi, co znamená humor, jak se na plátně vytváří a jaké způsobuje důsledky. Shrnu-li celý film, musím sklesle pronést větu, kterou zmiňuji jen zřídkakdy. Snad poprvé jsem v kině narazil na komedii, u níž jsem se ani jedinkrát nezasmál, ba se mi ani nevyloudil na tváři sebemenší náznak úsměvu. Pokud považují američtí filmaři za vtipnou asi desetiminutovou pasáž, v níž Mick Dundee objednává několik hamburgerů v domnění, že rozesměje celý sál, zřejmě se mýlím. Jenomže Evropané nejsou blbí!!! Jediné, ale opravdu jediné, co stojí u Krokodýla za zmínku, je neuvěřitelná odvaha tvůrců. Nejenže se jim podařilo natočit film, který není ani v momentě směšný, ale najít v sobě tolik drzosti, aby přisoudili výsledné podobě podtitul „komedie“, je na povýšenou! Osobně bych Dundeeho označil jakkoli, ale humoreska to rozhodně není – nejspíše těžký thriller, v jehož dějišti se ocitá sám divák.

„Třešničkou na dortu“ je poté herecké obsazení. Ačkoliv se oproti minulému dílu příliš nezměnilo, je třeba říci, že již i herci, kteří hráli ve dvojce, podstatně zestárli a je to na nich rozhodně znát. Paul Hogan působí spíše než drsňák z džungle jako pomatený důchodce postrádající potřebné charisma, o Linde Kozlowski představující kdysi spanilou novinářku Sue nemluvně. Oba herci mají zkrátka svůj věk a obsadit je oba do téhož filmu, aby zde plnili funkci ústřední dvojice - to vyžaduje taktéž pořádnou porci odvahy. Ano, jak jste jistě pochopili z průběhu recenze, celý film je o ODVAZE (promiňte, že se opakuji, ale je tomu tak)! Najdete-li jí v sobě tolik, abyste se nakonec vydali do kina, gratuluji vám. Obzvláště můj úžas budou sdílet ti, kterým se snímek bude líbit. Svůj názor ovšem nezměním ani kdyby mě bičem mlátili. Poprvé měl Dundee štěstí a zazářil, podruhé vyždímal zbylé peníze a potřetí mě pěkně… vytočil! Toť vše.