Vymítač ďábla

Vymítač ďábla: Director’s Cut
Kdysi brak, dnes uznávaný kult. Kde je pravda?

Jestliže se rozhodnete jít do kina na Vymítače ďábla, měli byste se řídit těmito zásadami. Tak za prvé – nikdy nechoďte na představení sami, spíše v doprovodu statnějšího partnera či partnerky. Za druhé – v žádném případě nepodceňujte příběh z hlediska doby, kdy byl natočen. A nakonec za třetí – předem si pečlivě prostudujte program promítání, abyste předešli zbytečným obavám, jež vás bezprostředně zachvátí v čase pozdně nočním, tedy v čase, kdy skončí závěrečné titulky (popřípadě vaše rande) a vy budete muset jít chtě-nechtě domů skrze potemnělé ulice prosáklé všude číhajícím nebezpečím. Obzvláště doporučuji se řídit poslední radou, poněvadž sám jsem na ní nejvíce doplatil (ale o tom až někdy jindy).

Vymítač ďábla se poprvé objevil v kinech před třiceti lety, a přestože se dnes řadí mezi ony kultovní snímky, kdysi tomu tak nebylo. Příběh o dceři proslulé herečky posedlé samotným ďáblem se zrodil již v roce 1949. Tehdy se William P. Blatty coby student na univerzitě v Georgetownu (a pozdější autor hrůzného bestselleru, na jehož základě byla vystavěna filmová podoba) dozvěděl skrze novinářský deník Washington Post o malém chlapci z městečka Mount Rainier, který trpěl nevysvětlitelnou duševní chorobou, jejíž příznaky byly více než děsivé. A přestože se později prokázalo, že byla tato událost jen bohapustým blábolem, študák Blatty na celou záležitost nezanevřel, spíše naopak. Když se v roce 1969 ocitl takřka bez peněz, rozhodl se jít ve šlépějích Alfreda Hitchcocka a napsat ten nejděsivější román na motivy událostí, které se údajně odehrály dle washingtonského denního tisku před dvaceti lety. Jen ztěží můžeme kvalitu výsledné podoby přičítat na úkor Blattyho tehdejší finanční situace. Přestože si sám autor vůbec nevybavuje průběh psaní, je nezastínitelnou pravdou, že do něj vložil veškeré své jmění, včetně svých nabytých zkušeností. Literární podobě Vymítače ďábla navíc propůjčil tu nejhrůznější možnou tvář a jeho dílo se stalo po zásluze tím nejděsivějším, jaké kdy bylo napsáno. To vše se uskutečnilo v době, kdy ještě nebylo schváleno natáčení filmové verze. To nejhorší mělo teprve propuknout…

Poté, co prodal nebohý Blatty práva filmové společnosti za více něž 600 000 dolarů, mu jeho agent vyjednal privilegium stát se i výkonným producentem snímku. Největší obavy čpící ze seskupení filmařského štábu vzaly za své ve chvíli, kdy nastal „konkurs“ na post režiséra. Jako největší problém se totiž ukázal fakt, že jeho román nechtěl nikdo natáčet. Účast na filmové podobě postupně odmítli Mike Nichols, Peter Bogdanovich a další významné osobnosti zlatého plátna. Tehdy si zdecimovaný William vzpomněl na svého jmenovce Friedkina (Francouzská spojka) a podobně jako ostatní, i jej požádal, aby se projektu ujal. Přestože jeho nabídku napoprvé odmítl se slovy, že tomuto dílu nehodlá nikdy propůjčit své jméno, napodruhé učinil pravý opak a smlouvu stvrdil vlastnoručním podpisem (jistě pomohl i Blattyho známý „vyděračský“ dopis se zněním: „když ten film nenatočíte vy, nenatočí jej nikdo“). Poté měl Blatty práci výrazně snadnější a po sestavení celého štábu se mohlo konečně filmovat.

Natáčení Vymítače ďábla nastalo 14. srpna roku 1972 a v celé historii filmové kinematografie nenaleznete film, jehož zpodobňování by bylo opředené tolika legendami. Ačkoliv původní plán počítal s pouhými sto pěti natáčecími dny, celé práce se protáhly na neskutečných devět měsíců. Jistě za to mohl i požár, který znemožnil tvůrcům určitou dobu natáčet, poněvadž totálně zdemoloval filmové ateliéry. Filmování Vymítače ďábla bylo dost komplikované. Osoby za kamerou se střídali častěji než spodní prádlo na těle Ellen Burstynové (představitelce matky posedlé Regan), nemluvně o bratru Maxe von Sydowa, který nečekaně opustil svět v průběhu natáčení, či o muži střežícím filmové ateliéry, který byl zastřelen policistou v domnění, že se jedná o jakéhosi výlupka. A to jsem záměrně vynechal i dítě počaté asistentem kameramana, které zemřelo při porodu i s matkou za zcela nezištných okolností. Když pak byly veškeré práce ukončeny a nastala vytoužená projekce, jen málokdo mohl očekávat něco podstatně rozdílného než to, co doprovázelo celé natáčení. Vymítač ďábla se v kinech setkal s rozporuplným přijetím. Zatímco kritiky byl neúprosně mučen a označován za „sprostý brak“, samotnými diváky byl zbožně milován. Hollywood a vůbec celý svět zachvátila obrovská vlna strachu v podobě, na níž nebyli diváci zdaleka připraveni. Nastalo obrovské šílenství. Lidé při projekci snímku omdlévali, zvraceli a propadali panice. V Americe se dokonce objevil i jeden případ, při němž jistá dívka zemřela prokazatelně na epileptický záchvat. Taková je ovšem minulost a jaká že je dnešní současnost?

Vymítač ďábla se navrací do světových kin přesně po dvaceti osmi letech a přestože může kdekomu připadat stejný, nejedná se o tu samou verzi, která se brodila filmovými kinosály v roce 1973. Obnovená premiéra snímku přináší jako bonus několik nových scén, které byly tehdy záměrně vystřiženy (jaká škoda!), a novou zvukovou stopu. Přesto zde nehodlám obě verze porovnávat, protože se řadím mezi ty jedince, kteří původního Vymítače ještě nezhlédli. Ačkoliv jsem tuto skutečnost mohl nejednou napravit, mé plány byly pokaždé zhatěny pozdní dobou, kdy byl snímek prezentován v televizi (spánek dostal přednost). Když jsem se pak dozvěděl, že v Hollywoodu chystají obnovenou premiéru, oželil jsem i reprízu a zcela napjat jsem očekával ohlášení české projekce. Inu a tak se i nakonec stalo.

Předem této recenze bych všechny čtenáře rád upozornil, že se jedná o článek zcela odlišný od těch ostatních, poněvadž jsem se při jeho psaní zaměřil spíše na skutečnost, jak působí film starý skoro třicet na dnešního diváka odkojeného akčními hity, vizuálními efekty a počítačovou technologií. Od první premiéry Vymítače ďábla už uběhla pěkná řádka let a za tu dobu se filmový průmysl od základu změnil (stejně tak i charakteristika hororu). Proto mi připadá toto téma daleko zajímavější než článek, v němž recenzent probírá nově přidané scény (ostatně toto hodlám učinit také).

Děsivý příběh Petera Blattyho je situován do amerického velkoměsta Georgetownu, respektive do druhého patra obrovské rodinné vily, jež leží na jeho předměstí. Právě zde žije spořádaným životem slavná hollywoodská herečka Chris MacNeilová, její dcerka Regan a spolu s nimi i služebnictvo, které se stará o veškerý chod správné domácnosti. Právě Chris prochází poslední dobou velikými problémy – nestíhá v práci, její manžel se vytratil bůhví-kde, neschopen poblahopřát své dceři k dvanáctým narozeninám, a na půdě jejího domu se usídlilo cosi podivného, co vydává zvuky podobné krysím hodům. Všichni její známí jsou utvrzeni v názoru, že známá herečka prochází krizí středního věku. Svou zlost si však matka dospívající Regan vybíjí příliš nahlas, a proto se není čemu divit, že na to nejvíce doplácí psychika jejího dítěte. Obzvláště malá Regan vykazuje poslední dobou podivné změny, jež se projevují v jejím chování – počínaje pomočováním koberce, vulgárními výlevy, pochroumanou náladou a konče nevhodnými narážkami ohledně dámského přirození. Je vcelku logické, že se snaží matka své dcerce pomoci, a proto ji zajistí několik lékařských vyšetření, jejichž cílem je vysvětlit dívčino podivné chování. Zoufalé pokusy doktorů ovšem selhávají a malá Regan se den ode dne přeměňuje v cosi, co lékaři nedokáží vysvětlit. Zohyzděný obličej je jen pouhým začátkem, další nevysvětlitelné příznaky jsou o to horší… Když pak začne malá holčička hovořit pozpátku, podivně mutovat, masturbovat s krucifixem a otáčet svou hlavou o 360 stupňů, je jen otázkou času, kdy zoufalá matka povolá vymítače ďábla…

Je zajímavé, že ani s tak velkým odstupem času neztratil Vymítač ďábla na své přitažlivosti. Dílo dvojice Friedkin/Blatty má i v dnešní době divákovi co říci - je nesmírně působivé, atmosférické a místy i strašidelné. Bylo pro mne obrovským překvapením, když jsem dorazil do kina a musel tam vystát neskutečně dlouhou frontu, která se tam nahromadila před mým příchodem. Takový zájem lidí jsem ani já neočekával, ale musím konstatovat, že i to čekání se vyplatilo. Vymítač ďábla je totiž hororovou podívanou, asi tou nejlepší od dob Šestého smyslu. Před vstupem do kina jsem si toho samozřejmě byl vědom – patřím totiž mezi tu skupinu diváků, kteří se rádi bojí. A opravdu, při promítání filmu se mě nejednou zmocnil zvláštní pocit strachu. Rozruch v kinosále plném lidí obstarává pravidelně v určitých intervalech znetvořená Regan. Její chování je doslova hrůzné, avšak nejpůsobivější jsou její hlášky (včetně vzhledu), které pronáší s vážným výrazem ve tváři, jako by se nic nedělo. Cenzura mi však zakazuje vypsat byť jedinou větu, kterou ďábel v Reganině nitru vypustí na povrch zemský. Vulgární výrazy směřující výhradně na oblast ženských a mužských genitálií mě mnohdy natolik učarovali, že mi v tu chvíli přišli hrdinové ze South Parku jako nevinná stvoření jen trochu překračujíce meze filmového průmyslu. Až natolik je film působivý. Přestože patří scény s nebohou Regan k těm nejděsivějším, řadí se paradoxně k tomu nejlepšímu z celého filmu. Když se znetvořená dívenka vytratí z plátna, celý sál propadne nudě, doufajíce, že v dalším záběru opět předvede své umění ďáblem posedlý andílek. Když se však opětovně navrátí, všichni diváci upřou svou pozornost zase na plátno, nedutajíc a nechroupajíc přesolený popcorn. V tomto kouzle tkví největší síla Vymítače ďábla. Nepostradatelné jsou ovšem i nově přidané záběry, který byly z původní verze odstraněny. K tomu nejlepšímu patří evidentně spider-walk a scéna, v niž je malé Regan nahmatána a následně napíchnuta krční tepna. Důkazem výborně napsaného scénáře je i vystupňování snímku. Napětí graduje s každým dalším záběrem, což ovšem neplatí o závěrečném finále. Konečné rozhřešení postrádá na můj vkus patřičnou délku, utaženou smyčku a přitom nepřináší nic, co bychom již neviděli v předešlých minutách. Navíc se dá předpokládat, že většina scén, v nichž hoduje zběsilý démon, vyloudí na tvářích pozorovatelů jen posměšný úšklebek, ne-li hlasitý smích. Tento fakt byl ostatně potvrzen i při mé návštěvě. Přitom se jedná o části filmu, které mají v divácích vzbudit pocit strachu. V takovém případě se zvedá výsměšný ohlas zcela neoprávněně!

Vymítač ďábla zůstává i přesto všechno nadále kultovním dílem, které si zajisté zaslouží vaši pozornost. Avšak ani tento film není určen pro každého. Slabší povahy by měly upřednostnit jemnější snímky, kdežto ti ostatní už zatvrzele ví, jak naloží s nadcházejícím večerem. Když se budete řídit všemi zásadami, které jsem vypsal na počátku recenze, nic vážnějšího vám nehrozí - prožijete příjemnou letní noc, mírně strašidelnou. Pokud tak neučiníte, hrozí vám zástava srdce či nakousnutý epileptický záchvat.

P.S.1: Počínaje dneškem jsem začal bedlivě kontrolovat své příbuzné. Zatím jsem nevypozoroval žádné změny v jejich chování, i vzhled zůstal nezměněn. Jenom můj mladší bratr začal výrazněji klít. Snad to nebude žádný příznak satanismu. Pokud ano, musel bych oprášit své znalosti v oblasti vymítání ďábla…

P.S.2: Vsadím se s kýmkoli a kdekoli, že minimálně 60% diváků se lekne při promítání Vymítače právě ve scéně, v níž nečekaně zazvoní telefon. Podle dotázaných se totiž jedná o nejpůsobivější scénu.