Zoznam článkov autora Martin Náhlovský

Frank Castle (Thomas Jane) býval šťastný muž. Měl atraktivní a milou ženu… Měl hodného a hezkého synka… Měl perfektní rodiče… Měl smysl pro zákon… Měl toho zkrátka hodně a právě to "hodně" mu velkou měrou pomáhalo vypořádávat se dennodenně s úskalími nebezpečné práce agenta v přestrojení.

Tak si říkám, že Hollywood už zřejmě nadobro ztratil zájem o něco, čemu se říká „plnohodnotné rozvrstvení námětu“. Kdy filmaři ze zámoří konečně pochopí, že k vytvoření kvalitního pokračování nestačí jen tucty skvělých počítačových efektů a nekonečné omílání úspěšného základu?

Pokud se dobře pamatuju, film jako takový by měl být "za každých okolností" chápán jako umělecké dílo, byť se může přihodit, že svého konzumenta kolikrát neosloví. V prvé řadě je třeba ocenit snahu tvůrců vytvořit hodnotný výsledek a najít v jeho okénkách nepřímo řečenou myšlenku.

RON PERLMAN (Hellboy) se pohybuje v oblasti filmového, televizního a divadelního herectví již více než 30 let. Po dokončení studií v Minnesotě se vrátil do svého rodného New Yorku, kde začal svou kariéru několika divadelními...

Akčních detektivek s dvojicí různorodých hlavních hrdinů bylo natočeno již dost a stěží bychom je spočítali na prstech jedné ruky. Smrtonosná zbraň, Křižovatka smrti, Showtime, Mizerové a hromada nejrůznějších dvojek, trojek, méně častěji už čtyřek. Skutečnost, že se v Hollywoodu takovéto téma neustálé omílá, není ničím podivuhodným, obzvláště přihlédneme-li k vysoké divácké oblibě a hlavně ke komerčním úspěchům zmíněních titulů.

Dámy a pánové, Sam Raimi to dokázal - překročil svůj vlastní stín (a že byl sáhodlouhý) a natočil pokračování, za nějž by se nemusel stydět ani James Cameron křížený se Stevenem Spielbergem. Nehledě na to, provedl ještě něco, co se obzvlášť ve filmovém průmyslu zpravidla nevyplácí - vstoupil podruhé do téže řeky.

Kdyby se dělala anketa, jejímž cílem by bylo poodhalit jméno osoby, která nejvíce nenávidí Spojené státy americké, zřejmě bychom se dočkali nečekaného výsledku. Nevyhrál by ji totiž Usama bin Aladin, ani Saddám Husajn, ale někdo, kdo je v zámoří, resp. v jeho filmových vodách poměrně vážen.

Čtyři roky uběhly jako voda a sympatický zelený zlobr s obličejovými rysy typickými pro Arnolda Schwarzeneggera dorazil v toužebně očekávaném pokračování i do českých kin. Zatímco jednička proplula tuzemskými sály vcelku nenápadně a její zisky nedosáhly zas takových rozměrů, jak se možná předpokládalo, dvojka si již díky slávě vydobyté prvním dílem na pultech videopůjčoven a DVD vynutila postavení naprosto jiné.

Jede, jede mašinka, kouří se jí z komínka… Tak by se dal nazvat jeden z největších průserů v dějinách kinematografie. Kde se hrabe Vymítač ďábla a jiné zdánlivě "problémové" snímky. Harry Potter 3 nasadil laťku zatraceně vysoko.

Kdysi to byl Alfred Hitchcock, kdo si po zásluze lebedil na trůnu mistra filmového napětí a infarktové hrůzy, ale dnes? … Brodíte-li se pamětí, pak naprosto zbytečně.

Když tak přemýšlím, existuje už jen málo filmových žánrů, které by Bruce Willis nezkusil (napadá mě jenom erotika a porno). Herec, kterého jsme měli ještě před nějakými těmi deseti lety zaškatulkovaného jako poldu, v jehož případě je pudový strach silně potlačován snahou vymýtit všechny teroristy a zlotřilé kumpány.

Tak jsem zase jednou doplatil na svou důvěru v názory jiných. Když jsem se poprvé dozvěděl o filmu Ztraceno v překladu, nepřisoudil jsem mu příliš ambicí na úspěch (tzv. jsem jej odvrhl hnusným předsudkovým způsobem, což praktikuji velice málokdy).

Nebýt liknavého (ale jistého) příchodu pátého Batmana, ani bych si neuvědomil, jak ten čas pádí a jak rychle stárnu (byť je mi teprve devatenáct). Osobně mám pocit, jako kdyby se to stalo teprve včera, ale to je dojem hodně mylný.

Přiznám se otevřeně, že když jsem se poprvé dozvěděl, že se za velkou louží kují plány na natáčení filmu, v němž by se proti sobě postavily dvě významné persony dnes již slavných hororových sci-fi klasik, napadlo mě jediné slovo - "komerce".

Stává se to již jakousi tradicí, že většinu svých posledních článků neplodím ve svém osobním volnu, kterého mám - upřímně řečeno - skutečně málo, ale na úkor školní výuky. A když už ne, tak na úkor nočního spánku. Recenzi na Matrix Revolutions jsem spisoval o půlnoci...