Ztraceno v překladu

Tak jsem zase jednou doplatil na svou důvěru v názory jiných. Když jsem se poprvé dozvěděl o filmu Ztraceno v překladu, nepřisoudil jsem mu příliš ambicí na úspěch (tzv. jsem jej odvrhl hnusným předsudkovým způsobem, což praktikuji velice málokdy). K tomu, abych své názory rychle přehodnotil a rapidně změnil svůj pohled na romantickou komedii s Billem Murrayem v hlavní roli, stačilo málo - spuštění internetového prohlížeče a navštívení česko-slovenské filmové databáze. Právě na tomto skvělém webu (kdo nezná, nechť se kaje) jsem poprvé nabyl dojmu, že by Ztraceno v překladu mohlo být opravdu nezapomenutelnou pochoutkou. K tomu mě přiměly desítky ryze pozitivních ohlasů, mezi nimiž byste těžko pohledali výraznějších záporných reakcí.

#pic1#

Příběh snímku režisérky Sofie Coppolové neoplývá bůhvíjak složitou zápletkou. Kdybych měl využít své vrozené lenosti, rozpitval bych příběh v jedné jediné větě, ale jak už to tak bývá (a u silných jedinců obzvlášť), mé nezkažené já by mi to jen stěží dovolilo.

Hrdiny podivné love story jsou dva lidé, kteří nemají na první pohled nic společného. Bob a Charlotte. Na jedné straně vyhaslá a stárnoucí hollywoodská hvězda, na straně druhé asi pětadvacetiletá dívenka hledající smysl svého života. Na jednom konci muž, který již nějaký ten pátek bojuje s krizí středního věku, na druhém konci žena, jež si po dvouletém manželství stále více uvědomuje, že to s příchodem k oltáři možná uspěchala. Na jednom pólu vrásčitý chlapík utápějící se v jím mocně propagované whisky, kdežto na druhém nenápadná blondýnka a čerstvá absolventka filozofie na Yalu.

Přesto všechno si tihle dva jedinci mají co říct. Oba dva jsou mrštěni do klece plné pochybností a neuspokojení z dosavadního způsobu života. Oba dva se marně snaží znovunalézt na svém partnerovi/partnerce to, co jej/ji činilo přitažlivým/přitažlivou v době předmanželské. Neschopnost v noci zamhouřit oka, pravidelné koketování se sklenkou silné alkoholické tekutiny v potemnělém nočním baru tokijského hotelu a v neposlední řadě pak ten nenapodobitelný výraz ve tváři, dávající okolí důrazně najevo pocit absolutního nezájmu, vyvěrajícího ze zoufalství a osamělosti... Ano, tahle zdánlivě nesourodá dvojice má k sobě hodně blízko.

Dá se tedy dohromady?

#pic2#

Jak jsem již jednou napsal, samotný příběh je opravdu jednoduchý, a kdybych pokračoval v jeho dalším popisu, vyzradil bych již takřka všechno. Nečekejte žádné výraznější odklony od výše nastíněné zápletky a už vůbec ne události nabírající rychlý spád. Sofia Coppolová, dcera slavného režiséra Francise Forda Coppoly, pojala svůj počin jako hru s divákovou trpělivostí, a Ztraceno v překladu se tak od jiných romantických komedií velmi liší. Nejzásadnější je samotné schéma, které je na hony vzdálené těm, které posloužilo pro vznik slaďáků jako Notting Hill či Pretty Woman. Tohle není film o normální lásce, tohle je příběh o vnitřním boji člověka - člověka, který potkal nový smysl svého života - ženu krásnou a chytrou, ženu jemu nakloněnou, a přesto pro něj nedosažitelnou.

Jenomže… to, co tolik funguje v knižních dílech červené knihovny, je jen málokdy platné v celovečerním filmu. I když vím, že se mnou nebude většina lidí souhlasit, musím napsat, že mě samotnému režisérčin způsob pojmutí děje nesedl. Skutečnost, že je v tomto snímku vše podstatné nalajnované během úvodní půlhodinky, je prvním znepokojujícím faktorem z hlediska přímočaře se odvíjející zápletky. Opravdu… příběh filmu nenaskýtá pro ústřední dvojici hrdinů jakoukoli hrozbu, či spíše nebezpečí, které by mohlo otřást jejich postupně se upevňujícím vztahem. Bob a Charlotte plují celou stopáží ve velmi liknavém tempu a ani na okamžik nedonutí inteligentního diváka zapochybovat.

#pic3#

Když jsem psal o Sofiině hře s divákovou trpělivostí, měl jsem tím na mysli neskutečně zdlouhavé záběry. A nejenom je. Prakticky celý snímek obsahuje scény, jež by se daly buďto výrazně zkrátit (viz karaoke), či úplně vypustit (viz Bobovy hrátky na golfovém hřišti). Vzhledem k jednoduchosti zápletky se sice nejedná o nic tak překvapivého, ale na druhou stranu… ač jsem za celý život viděl hodně filmů škádlících divákovu mysl umíráčkovým tempem, po dnešku už vím, který snímek si hoví na pomyslném vrcholu. Dlouho, ale opravdu dlouho se mi nestalo, aby mě určitý film donutil tolikrát odvrátit zrak od plátna směrem k hodinkám. Být střihačem, polovina natočeného materiálu by skončila nekompromisně v koši.

Abych však jenom nekritizoval, pochvalu si zcela určitě zaslouží ústřední herecké duo Bill Murray a Sarlett Johanssonová (vyplatí-li se tento film vůbec vidět, tak právě kvůli nim) a těch několik málo povedených humorných scén (Bobovo cvičení, Bobova konfrontace s masérkou či Bobova návštěva vyhlášené televizní talk show s ujetým moderátorem). Dál už nic…

Bohužel, film, o němž se ve světě pějí ódy, mě samotného nezaujal natolik, abych o něm vypotil více než jen jeden pozitivní odstavec. Možná jsem divný, možná nemám právo ve svém věku tento snímek soudit, možná mi něco důležitého uniklo, možná potřebuji podobnou zkušenost zažít - přesto si jsem jist tím, že k tomu, aby si určitý titul získal mou pozornost, je zapotřebí nejenom dobrého obsahu, ale také formy. Formy, která mě přinutí sledovat dění na plátně, nikoli dění na vedlejší sedačce.