Den poté

Kdyby se dělala anketa, jejímž cílem by bylo poodhalit jméno osoby, která nejvíce nenávidí Spojené státy americké, zřejmě bychom se dočkali nečekaného výsledku. Nevyhrál by ji totiž Usama bin Aladin, ani Saddám Husajn, ale někdo, kdo je v zámoří, resp. v jeho filmových vodách poměrně vážen. Roland Emmerich, strůjce nejvelkolepějších katastrofických filmů všech dob, dává svou averzi vůči zastavěným americkým metropolím veřejně znát v pravidelných časových intervalech. Těžko odhadnout, čím tohoto režiséra namíchl třeba takový New York, pravdou však zůstává, že už na něj vyslal hordu mimozemšťanů, učinil z něj hnízdečko a procházkový parčík pro obrovskou ještěrku a teď - aby toho nebylo málo - se jej rozhodl konfrontovat snad se všemi přírodními katastrofami, jaké na této planetě existují - tornády počínaje a přívalovými vlnami (nikoli) konče.

#pic1#

Katastrofický snímek Den poté, ač by se mohlo zdát, že je jen dalším kouskem z dlouhé řady Emmerichových titulů, v nichž jde především o prezentaci nejmodernějších trikových technologií, se od výše nakousnutých filmů (Godzilla, Den nezávislosti) výrazně liší. Samozřejmě, že se i tentokrát dostává do ohrožení celá Země - a zejména samotný New York a L.A. - nyní si však režisér bere do parády problematiku, jejíž váha je natolik veliká, že by mohla být jen stěží vržena na bedra jediného hrdiny.

Příběh snímku se tváří na oko jednoduše, po vzoru jiných katastrofických filmů však nabízí prostor pro plejádu postav, jejichž osudy jsou více či méně vzájemně propletené. Pitvat se dějem by tak bylo z hlediska délky recenze zřejmě zbytečné - navíc pochybuji, že bych si tím udržel čtenářovu pozornost v ustálené rovině. Na druhou stranu… Den poté je výjimečný ještě v jednom ohledu. Blížící se apokalypsa v podobě globálního oteplování a "nehorázně" rychlého příchodu DOBY LEDOVÉ tvoří ve filmu pouhopouhý základ a Emmerichova pozornost se paradoxně neupíná směrem k velikým vlnám, zběsilým tornádům a ke kroupám o velikosti tenisových míčků, ale někde úplně jinam. Do popředí se dostává vztah otce a syna (na vedlejší koleji pak postupně se upevňující "přátelství" chlapce a dívky), kteří se za poslední léta jaksi vzdálili a kteří mají jedinečnou šanci (za "jedinečných" okolností) to všechno napravit. V prvé řadě se však budou muset porvat s nástrahami matky přírody, jež vrhne do jejich vzájemné cesty za happy-endem obrovskou mrazničku nejmenované značky, která dokáže zmrazit úsměv i toho nejteplejšího občana "made in USA".

#pic2#

Psát recenzi na Den poté je poměrně jednoduchou záležitostí. A to z jednoho důvodu: pryč jsou časy, kdy se filmům udělovala vysoká hodnocení jenom proto, že disponují vysokým množstvím dech-beroucích efektů. Ano, ano… snadná cesta blockbusterů vstříc peněženkám potenciálních diváků je už nějaký ten měsíc hudbou minulosti. K tomu, aby dnes určitý titul pokryl své stomilionové náklady, už nestačí vměstnat do příběhu co nejdelší automobilové honičky či masivní počítačové bitky. A co "hůř" - už ani tak spolehlivě nefunguje věhlas vydobytý předchozím filmem (zejména v případě pokračování). Roland Emmerich jako by tohle vytušil a pokusil se vydat tam, kde jeho noha sice už stanula, avšak kde zanechala jen mizivou stopu. Netvrdím, že je Emmerich špatný režisér, ovšem… jestliže mu něco skutečně nejde, pak je to rochnění se v osudech ústředních hrdinů (kteří jsou navíc dvourozměrní a ploší).

Divák, který se na Den poté vydá, očekává povětšinou film, v němž dostane logika pěkně na prdel a kde bude jeho zrak zahlcen záběry studujícími postupnou devastaci amerických velkoměst. Bohužel… nový Emmerichův kousek se pokouší hrát si na něco hodnotnějšího a prostřednictvím závažné problematiky se snaží divákovi vsugerovat, že vlastně pozoruje výchovný dokument "Co se může stát, když budu jezdit autem, kácet stromy, vypouštět do vody chemické odpady apod.". Tento záměr však režisérovi nevychází a příčinu toho všeho nelze hledat nikde jinde než právě v něm. Byl to totiž on, kdo si napsal scénář, v němž je každých deset minut zmiňováno, že se blíží katastrofa nepředstavitelných rozměrů, a jenž je doslova a do písmene přecpán nejrůznějšími klišé (hlavní hrdina předpoví zkázu několik týdnů předem, ale nikdo mu nevěří atd. atd.). Absolutní třešničkou na dortu v obráceném smyslu slova je pak nepochopitelný konec, kterému sice nelze upřít snahu "donutit diváka zamyslet se nad sebou samotným", avšak kterému by mnohem více slušel kabátek černějšího zabarvení.

Samozřejmě, teď by mohl někdo namítnout, že naprosto stejný byl i Den nezávislosti a Godzilla (mimochodem - oba filmy jsem viděl několikrát), ale to je - alespoň v mém případě - tvrzení, které nemohu přijmout. Akce je v Dni poté asi tolik jako orlích hnízd v beskydských lesích. A úplně nejhorší je na tom právě to, že většina scén, které by měly diváka napnout a donutit k pochybám, se míjí svým záměrem. Věčná to škoda.

Další kapitolou je absence jakési nadsázky a humoru plynoucího z logických děr ve scénáři. Když se v Godzille plazil obrovský ještěr pod městem a nikdo jej neslyšel, bylo to cool a těžko to mohl někdo Emmerichovi vyčítat, protože se celý snímek nesl v duchu "sebezesměšňování". Nejinak tomu bylo i u Dne nezávislosti, kde se rozhodl nakopat zadnice ufounů i samotný americký prezident, a proto je zarážející, jak smrtelně vážně je Den poté naladěn. Chybí zde hlášky, které by vám vyloudily na tváři úsměv (nepočítám-li tu z úvodu: "Já to nebyl…"), a především scény, které by vás přiměly vypnout mozek z provozu. Nehledě na to, krom neschopnosti přijmout Emmerichovu filosofii ohledně náhlých klimatických změn se dostaví i nešvar zcela jiný - a to nuda.

V posledním odstavci nehodlám nic obkecávat. Jednoduše řečeno, na Den poté jsem se nijak extra netěšil, přesto jsem věřil, že se u něj alespoň obstojně pobavím. To jsem se ale sekl (a rovnou do prstu:-)). Kdybych dal na rady jednoho kritika a místo filmu zhlédl trailer, v němž je sestříháno to nejlepší z celého snímku, nemusel jsem se skoro dvě hodiny trápit a sledovat něco, co by bylo mnohem účinnější jako alternativa "počítání oveček" v pozdních nočních hodinách.