Slzy slunce

Když tak přemýšlím, existuje už jen málo filmových žánrů, které by Bruce Willis nezkusil (napadá mě jenom erotika a porno). Herec, kterého jsme měli ještě před nějakými těmi deseti lety zaškatulkovaného jako poldu, v jehož případě je pudový strach silně potlačován snahou vymýtit všechny teroristy a zlotřilé kumpány, však provedl něco, co se na pódiu zámořské kinematografie vídá málokdy. Na rozdíl od svých "Planet Hollywood" kolegů (Shwarzenegger, Stallone, Žán Klód Vandal) se dokázal odpoutat od akčního žánru a víceméně úspěšně okusit i jiné filmové vody. Když byste se na počátku devadesátých let minulého století optali ledajakého fandy akčních titulů, jestlipak by byl schopen představit si Bruce Willise v roli psychologa snažícího se pomoci malému klukovi s problémem "vidím mrtvé lidi", vysmál by se vám do tváře. Dnes už se však věci mají jinak a filmy, které stačil sympatický plešatý tvrďák natočit od roku 1993 a jenž mu naskytly celou řadu rozmanitých postav (boxer odsouzený k porážce v podplaceném zápase, hodný nájemný zabiják od vedle, nezranitelný chlapík hledající smysl svého poslaní mezi lidem atd.), hovoří sami za sebe.

#pic1#

Jak jste zajisté pochopili, Slzy slunce nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou, a i když zde Willis hraje zdánlivě známou roli "a là John McClane ze Smrtonosné pasti", můžeme hovořit o dalším úspěšném experimentu. Proč, to se dozvíte o několik řádků níže.

Film režiséra Antoina Fuqua nepředstavuje po příběhové stránce žádnou revoluci a už vůbec ne přílišnou zátěž pro mozkové závity. Slzy slunce preferují podobně jako jiné válečné snímky jednodušší dějovou linii, černobílé charaktery a zvláště v poslední době aktuální otázku svobody lidstva v utlačovaných koutech naší Země. Bohužel, ač mě samotnému tento mix sedl více než skvěle, nemohu zaručit to samé ve vašem případě (zejména na základě konfrontace s jinými názory).

Hlavním hrdinou filmu je americký poručík Waters, muž, u nějž je zvýšená hladina adrenalinu zcela běžným jevem, stejně tak nekompromisní výraz ve tváři a prošedivělé strniště. Jakožto diváci jsme do děje uvedeni ve chvíli, kdy se jeho jednotka vrací z neblíže specifikované africké mise. Jisté je pouze to, že vše proběhlo tak, jak bylo naplánováno, a bez jakýchkoli životních ztrát. Sotva se však naši maskáčoví hrdinové stačí "vylodit" z helikoptéry, už už si bere Waterse do parády jeho nadřízený - ne proto, aby jej pokáral, ale aby jej uvedl do nové mise.

Úkol, s nímž je celá jednotka obeznámena ihned po večeři, se nejeví jako příliš těžký. Spočívá v opětovném navrácení skupiny do afrických lesů a ve vyhledání jisté osoby. Jenomže, jak už to tak bývá, vše se řádně zkomplikuje, a nutno dodat, že na tomto výsledku se hodně podepíše i Watersův zřídkakdy projevený smysl pro spravedlnost. Že nebude nouze o napětí a nepřehledné přestřelky v hustých afrických pralesích, kde se to jen hemží vojenskými vzbouřenci, to snad ani nemusím dodávat…

#pic2#

Ačkoliv se mohou zdát Slzy slunce jakkoliv prvoplánovitým a komerčním snímkem, oslavujícím v zámoří válečné hrdiny, výsledek je přeci jen takový, že se o něm dá hovořit převážně v pozitivech (ne-li v superlativech). Jak už se prokázalo v celé řadě jiných filmů, jednoduchá zápletka nemusí být vždy Achillovou patou, ale právě naopak. Režisér Fuqua si doslova a do písmene vychutnává scénář dvojice "Cirillo & Lasker" a jeho "hluchá" místa proměňuje v nejsilnější momenty celého snímku. Nejedná se o pasáže, kde by vzduchem svištěly ze všech stran kulky, ale chvíle, kdy kamera zcela věcně snímá strnulé a kamenné výrazy ve tvářích hrdinů, scény, kde postavy mlčí a kde se diváci stávají svědky věrohodně zobrazených důsledků nigerijského politického převratu. O tom, že se Slzy slunce snaží prosadit i na jiné parketě nežli na té výhradně akční, svědčí i poměrně nevídaný prostor věnovaný záběrům na zohyzděná lidská těla. Vyříznutá ženská ňadra či zkrvavené obličeje nebohých afrických obětí… to jsou opravdu silná sousta i pro toho nejotrlejšího diváka. Nutno však dodat - Slzy slunce se nepokouší vtáhnout do problematiky jen pomocí fyzických účinků našeho trávícího organismu, ale také pomocí scén, jež neblaze působí v ohledu psychickém (jako např. ta, kde je skupinka kluků donucena tancovat před hlavněmi nabitých samopalů).

Samotnou kapitolou jsou akční sekvence, které - a to se nebojím říci - působí minimálně stejně tak autenticky jako ty ze Spielbergova Ryana (byť krok v čase je znatelný). Je sice pravdou, že v celém snímku narazíme na dvě takovéto scény - zde je však číslo druhořadé. Fuqua si zručně počíná nejenom v místech, kde nehrozí žádné nebezpečí, ale svůj talent umí rozprodat (či spíše vystřílet) i na bojišti. A k tomu, aby docílil svého a vtáhl diváka naplno do děje, neřkuli přímo do zákopu, mu stačí málo - minimum klišé, skvělý zvuk, bezchybná kamera, která je vždy tam, kde má být, a která je navíc po celou dobu trvání bojů ledově klidná (Fiore a Solomon upřednostňují stabilizátor obrazu :-)), a nepochybně chytře zkomponovaná hudba Hanse Zimmera a spol.

A pak je tu Bruce Willis a další z mnoha jeho rolí, u níž se nelze ubránit pocitu, že mu byla napsána přímo na tělo. Tentokrát se však nedočkáme žádných zlehčujících průpovídek (Smrtonosná past), ani žádných slovních "stěrů" (Poslední skaut) - poručík Waters toho namluví v celém snímku asi tolik jako Arnie v prvním Terminátorovi. Co je ale nejpodstatnější, Willis v této nesnadné pozici exceluje, častokrát promlouvá prostřednictvím svého obličejového svalstva, a když už z jeho úst něco vypadne, divák mu to zbaští i s navijákem. Willisovo charisma je navíc natolik veliké, že dokáže zastřít kdejakou díru ve scénáři (a tedy i nepravděpodobné chování jeho postavy) a někdy dokonce i zastínit vnadné křivky Monicy Belluciové (!!!).

I když jsem na internetových fórech věnovaných tomuto filmu narazil na spousty negativních reakcí, mě samotného výsledek snah filmařů velmi hodně překvapil. Možná to bylo tím, že jsem si od Slz slunce nic skvostného nesliboval, možná to bylo přičiněním mé tradičně otupělé ranní nálady. Každopádně už dlouho se mi nestalo, abych nějaký snímek zhlédl s takovým zaujetím a přitom tak často tajil dech (i když přiznávám, že ten patetický závěr si mohli Amíci odpustit). Třebas budu později toho vysokého hodnocení litovat (jako třeba v případě X-Menů), ale věřte mi, nebo ne, takhle u mě neobstál ani Černý jestřáb sestřelen či Údolí stínů.