Pod Povrchom

Nemyslete si, že jsem srab, ale...

Nyní se však Claire rozhodla učinit ve svém zaběhnutém způsobu života zlomový krok a prozkoumat daleko zajímavější a neotřelá uplatnění, jimiž by mohla coby zničená osoba zapráskat nudné chvilky. Onou Claiřinou činností se nakonec stane špehování svých vlastních sousedů a podrobné zkoumání jejich soukromého života. Totálně zdecimovaná hlavní hrdinka však opět narazí do zdi, a to ve chvíli, kdy se do její mysli potichu vkrade myšlenka, že je její podivínský a veskrze nápadný soused vrahem, vrahem své manželky.

Příběh filmu se tak pomalu, ale jistě zaplétá a Claiřin stav dospěje k taktické návštěvě psychiatra. Její manžel Norman může tedy pouze nad psychickým stavem své chotě bezmocně kroutit hlavou a nevěřícně naslouchat manželčiným řečem typu, jako že jejich soused odvedle je ve skutečnosti tyranem apod. Claire už bohužel nikdo nevěří, bodejť by také ano. Náhodná spojitost situací a okamžiků, zapříčinila to, co vlastně uskutečnila, tedy pobláznění celé Spencerovic rodinky... Ve chvíli, kdy se však podivné jevy, jimiž se Claire obhajovala nad mnohými nepochopitelnými okamžiky, přesídlí do jejího domu, pak dostane příběh ty správné obrátky, tu pravou šťávu a tajemné výhružné nápisy na zapařeném rodinném zrcadle, samovolně padající předměty, jen-tak se vlnící záclony, nepříjemné zvuky vycházející odkudsi a podivné obrysy těl, stínů ujistí kdekoho ve výsledku, že Claiřin vyvolaný stav nebyl čistě náhodný. V domě totiž kdosi straší...

Po dlouhé době jsem se tedy opět vypravil do kina, tentokrát na mnohokrát opěvovaný snímek Pod povrchem, který je, jak je vám jistě známo, novým počinem Roberta Zemeckise, známým to držitelem Oscara za Forresta Gumpa. Byl to totiž právě on, díky něhož jsem opustil měkké křeslo, vypnul televizi a vydal se do již zmíněného biografu. Nebýt Zemeckisovy účasti a hereckého obsazení, které je opravdu hvězdné, jen ztěží bych toto rozhodnutí učinil. To však není podstatné, důležité je to, jaký že jsem si to zážitek z kina odnesl. První, co mě na celém filmu zaujalo, byla hororová atmosféra, se kterou jsem byl pečlivě obeznámen již při odvážné cestě zatemněnou Ostravou, kterou jsem byl nucen zdolat, abych se dostal ke kinu. Snímek Pod povrchem je totiž stejně jako Šestý smysl s Brucem Willisem pečlivě natočenou podívanou, která klade obrovský důraz na tajemno a strach z neznáma. Okamžiků, při kterých vám stoupne v žilách hladina adrenalinu a kdy se samým strachem přilepíte na vedlejšího diváka, je ve filmu

opravdu dostatek a to v hojném množství. Tvůrci si nechali na jednotlivých hororových scénách opravdu záležet a výsledek je tak více než uspokojující. Určitě se ovšem najdou i tací, kteří nebudou s mými slovy souhlasit a budou se ptát sami sebe, koho že by v dnešní době vystrašila nápadně se vlnící záclona, lehce se pohupující na dřevěné garnýži bez jakékoliv podpory větru, či jiné vnější síly. Takoví lidé mi ovšem musí dáti za pravdu, že i každý statečnější člověk je ve skrytu duše posera, který by se v dané situaci určitě projevil. Každý člověk se přece přinejmenším alespoň jednou setkal s nějakým podivným až strašidelným úkazem, jenž mu utkvěl nadlouho v paměti a odradil od některých činností. Ovšem ať mi proboha nikdo netvrdí, že mu nikdy v životě neprojel hlavou pocit strachu, když se vydal pozdě večer do kuchyně ukojit svůj organismus pozdní večeří. Ten, kdo mi toto tvrzení popře, je podle mě lhář a ještě větší srab než my všichni ostatní.

To jsem však trochu odbočil od tématu, a proto by nebylo špatné, kdybych se opět navrátil do daných kolejí, určujících meze filmové recenze. Pryč tedy od zvláštních pocitů, nevysvětlitelných jevů, poserů a vrhněme se raději na kritiku. Na chvíli se však ještě jednou a naposledy vrátím k oné atmosféře, která je vykreslena v novém Zemeckisově počinu opravdu hustě, tak, že by se dala jen ztěží rozkrájet nožem. Velký podíl na tomto výsledku ma zajisté dvojice scénáristů různého pohlaví - Clark Gregg a Sarah Kernochanová. Jejich vypracovaný scénář sice postrádá pár světlých okamžiků, několik vychytávek a trochu propracovanější pointu, ale i přesto se řadí mezi silný nadprůměr. Stejně tak by se dala označit i hudba instrumentálního mága Alana Silvestriho, který nepodává tak přesvědčivé a hodnotné výkony jako v dobách dávno minulých.

Některé zvučné melodie vám určitě utkví v paměti, respektive v uších, ale i přesto musím podotknout, že zápory opět převládají nad klady. Nejeden divák tak dojde při pečlivém poslechu k závěru, že se Silvestri, bohužel, stejně jako mnozí ostatní skladatelé opakuje. Překvapen jsem byl naopak výkony obou hlavních představitelů. Jsem rád, že se Michelle Pfeifferová konečně oprostila od béčkových slátanin typu Druhá šance a navrátila mezi hereckou elitu. Co se pak týče jejího výkonu, tak musím konstatovat, že jsem byl mile překvapen, o čemž jsem se již zmínil ve výše uvedených řádcích.

Výkon Harrisona Forda poté sice nedosahuje kvalit projevu Michelle, jeho postava mu to ani neumožňuje, ale i tak budou fanynky tohoto herce, který už pomalu stárne, nadmíru spokojeni. Spokojeni ovšem nebudou pouze Fordovy fanynky, ale převážně celý sál. Vyjímky se ovšem i přesto naleznou. Nový film Roberta Zemeckise totiž přinesl to, co jsme mohli očekávat - brilantně a profesionálně natočenou podívanou, která si jistě najde své místečko mezi filmovými příznivci. Na Šestý smysl sice nemá, protože postrádá pár nedostatků, které sráží tento jinak výborný film bodově výrazně dolů, ale i přesto si myslím, že by tento opus neměl žádnému kinofilovi uniknout. Pro příznivce Hitchcockových filmů platí toto tvrzení dvojnásob. Zkrátka, upalujte do kina! Budete se příjemně bát a z kina budete navíc odcházet nadmíru spokojeni...