Vyvolený

Po famózním přijetí filmu Šestý smysl, který se zařadil mezi 10 komerčně nejúspěšnějších filmů historie (vydělal 673 mil. USD), se přesně po roce vrací scénárista a režisér M. Night Shyamalan s novým thrillerem. Pojmenoval ho Unbreakable (doslova Nerozbitný), má opět jistou příchuť nadpřirozena, odehrává se zase ve Philadelphii a hlavní roli si opět přivlastnil Bruce Willis.

Bruce ztvárňuje chlapíka jménem David Dunn, kterého spatřujeme v okamžiku, kdy ve vlaku, kterým se vrací do Philadelphie, neúspěšně balí pohlednou sportovní agentku. O pár okamžiků později jeho syn, hrající si doma s ovladačem, vidí v televizi záběry z železničního neštěstí. David Dunn je jediným cestujícím, který nehodu přežil. Bez jediného zranění nebo škrábnutí. Pekelné štěstí, řekne si devadesát devět procent lidí. Po mši za tragicky zemřelé při havárii ale nachází David za stěračem auta lístek s jedinou, prostou otázkou: Kolikrát jsi byl v životě nemocný?. Autorem dotazu je představitel toho zbývajícího jednoho procenta lidí, kteří Davidově záchraně přisuzují hlubší smysl. Jmenuje se Elijah Price a narodil se s velmi křehkou tělesnou schránkou. Do okamžiku setkání s Davidem utrpěl celkem 54 fraktur všech možných kostí a třetinu života strávil v nemocnici. Elijah se Davidovi svěří se svou teorií - jestliže žije někdo, kdo trpí tak jako on sám, musí existovat i jeho protipól - člověk, který ze všeho vyvázne bez jakékoliv újmy na zdraví, který nikdy nepoznal, co je nemoc - nezranitelný. A zdá se, že David by tím Vyvoleným mohl být: "Jsme na opačných koncích jedné křivky". David nejprve kouká na Elijaha jako na člověka, který spadnul z višně, ale postupně začíná sám na vlastní kůži zjišťovat, že by snad na téhle na první pohled ulítlé teorii mohlo něco být a že by snad konečně mohl najít sebe samého, neboť "není nic horšího než nevědět, kam patříš..."

A to je vše, co Vám o ději Vyvoleného chci prozradit. Vězte, že čím méně toho víte, tím víc si zdařilý thriller vychutnáte. Shyamalan kousek po kousku klidným tempem poodkrývá strhující, trochu mysteriozní příběh, který Vás pohltí již od úvodních minut. Dialog, který vede Dunn s dívkou ve vlaku, je snímán netradičně mezerou mezi sedadly před nimi a stejně neotřele je pojat i celý snímek. Shyamalan rezignuje na vyobrazení samotné nehody vlaku, nabízí pouze momenty, které těsně nehodě předcházejí a po momentkách na tváře, v nichž se zračí hrůza z přicházejícího neštěstí, se Vám dostane pouze několika televizních záběrů z vrtulníku na místo havárie. Absence této určitě divácky přitažlivé (a možná i očekávané?) scény však plně zapadá do celkové koncepce snímku: neříkat a neukazovat vše naplno, nechť zapojí divák svou fantazii, nechť také přemýšlí. Nejvíc úvah a diskusí se ihned po uvedení snímku začalo vést o konci filmu, protože stejně jako v Šestém smyslu režisér knokautuje diváka i ve Vyvoleném. Názory na toto Shyamalanovo K.O. se ovšem dost různí. Někteří jej přivítali, jiným dojem z celého filmu rozbíjí. Sám za sebe musím přiznat, že jsem ho inkasoval celkem rád.

Skvěle vybarvená je celková atmosféra filmu. Shyamalan ji líčí v pěkně temných barvách, ponuré jsou interiéry (především zašlý Dunnův byt ve stejně zaprášeném činžáku) i exteriéry (příšeří, déšť). O nějakých jasných barvách, slunci a modrém nebi si můžete nechat zdát. Nic takového sem prostě nepatří, snad kromě zářivě modré bundy jistého drogového dealera, která je zde ovšem jedině proto, abychom v této miniroli nepřehlédli samotného režiséra.

Precizní a soustředěné jsou i herecké výkony obou hlavních představitelů, kteří, pokud nepočítáme barovou scénu v Pulp Fiction, měli již tu čest setkat se spolu ve třetím díle Smrtonosné pasti. Tehdy byl jejich vztah založený na bázi nuceného partnerství, tady je mnohoznačnější, ne tak jasně definovaný. Willis odvádí svůj tradiční nadstandard poslední doby a zdá se, že má před sebou světlé zítřky, protože se narozdíl od svých kolegů (Seagal, Van Damme) dokázal oprostit od škatule akčního hrdiny. Jakcson v postavě tajemného sběratele comicsů s přezdívkou pan Skleněný vzbuzuje nepříjemné pocity, které možná pociťujete pokaždé, když se setkáte s těžko čitelným člověkem.

Na závěr musím zkonstatovat, že takové hrobové ticho v kinosále jako při Vyvoleném jsem dlouho neslyšel. Skutečnost, že devadesát devět procent lidí v kině zůstalo stejně bezhlesně sedět až do konce titulků, mě utvrdila v tom, že jsem nebyl jediným, koho Vyvolený dostal.