Medal of Honor:Breakthrough

Jen málokterá 3D akční hra se může pochlubit hned dvěma oficiálními datadisky. U jiných žánrů je přeci jen častějším jevem vydávat nějaké ty přídavky, ale ve FPS akcích se to příliš nenosí. Proto se můžeme přídavků dočkat jen u opravdu úspěšných titulů (v opačném případě u akcí, které mají nenasytné autory prahnoucí po penězích) a Medal of Honor jím určitě je (taky jeho distributor má zkušenosti s taháním peněz z kapes zákazníků svými sportovními tituly NHL nebo FIFA). Samotný datadisk pak fanoušci koupí, ať je jeho kvalita jakákoliv. Jak už ale jistě víte, takové datadisky se vyznačují delší dobou instalace než samotného hraní. Spearhead, tedy první datadisk k Medal of Honor, byl jistě kvalitní, ale jeho zoufalá doba hraní srážela hodnocení recenzentů dost nízko. Breakthrough má mít hrací dobu třikrát tak delší. Pokud jste mohli první datadisk sfouknout za 3-4 hodiny, tady by nám mělo vyjít nějakých 12 hodin čistého času. Skutečnost je ale trochu jiná - osobně jsem ho na střední obtížnost pokořil za pět hodin.

#pic1#

Stejně jako v datadisku minulém máte k dispozici tři kampaně rozdělené do několika misí. První z kampaní se odehrává v nehostinné africké poušti, kde zrovna, jako na potvoru, zuří písečná bouře. Viditelnost je na bodu mrazu, všude kolem plno nácků, válečný ryk se na vás hrne ze všech stran, stejně jako kulky vašich nepřátel či přátel (to je jedno, silueta postavy v dálce se hodně těžko rozpoznává, když si přes samotný rozvířený písek nevidíte ani na špičku nosu). Z Afriky, přesněji Tunisu, se přesunete na nedaleký ostrov Sicílie, kde kromě Němců konfrontujete i příslušníky italské armády. V poslední kampani se přesuneme opět trochu na sever, do Itálie. Zde je většina misí zahalena pod noční oblohou a tempo, s jakým se zvyšuje počet zlikvidovaných nepřátel, se zdvojnásobí.

V celém BT mě počet nepřátel opravdu zaskočil. S hrůzou vzpomínám na zamrzlé planiny Solstheimu v druhém datadisku Morrowindu (Bloodmoon), kde jste si museli dávat velký pozor, aby jste nešlápli nějakému skřetovi na hlavu, v horším případě o něj rovnou nezakopli. V Breakthrough je nepřítel všude a ve dvakrát tak velkém počtu, než by bylo zdrávo. Co dělá sedm nácků v jedné malé ložnici, je mi záhadou (i když s trochou fantazie bych… no, nechám toho), stejně tak nechápu, kde se v již vyčištěných místech neustále berou další nepřátelé. Respawn tady sice není tak intenzivní, ale je nepříjemné, když vám tlupa skopčáků vpadne do zad z místnosti, kterou jste před chvílí vymalovali na červeno. Z mrtvol navíc vypadávají náboje nebo lékárničky velmi zřídka - vaše oběť si svou zbraň raději vezme s sebou do hrobu, takže se často budete potýkat s nedostatkem munice (nejednou jsem se musel spoléhat na tvrdost pažby své zbraně).

Nejsem velkým odborníkem na výzbroj z druhé světové války, takže vám tady nevysypu z rukávu hromadu názvů nových kousků, ze kterých si budete moci zastřílet. Musí vám stačit, že jde o nové kulomety, velmi účinné útočné pušky a hotovo ;-). Novinkou je také detektor min, který ale využijete jen jednou a to zhruba na tři metry dlouhém území. Je to velká škoda, protože práce s ním je opravdu zábava. Jeho použití je velmi originální, neukazuje vám přesnou polohu min, ale pouze houká, pokud se k nějaké přiblížíte. Musíte tedy postupovat velmi opatrně a poslouchat, kterým směrem detektor piští nejmíň hlasitě.

#pic2#

Pokud si budete s detektorem chtít zablbnout více, máte možnost v multiplayeru. K dispozici je devět nových map a mód s názvem Liberation, ve kterém můžete být chyceni nepřítelem a vaši kumpáni se vás pak snaží osvobodit. Multiplayer příliš rozebírat nebudu, protože jsem ho neměl možnost vyzkoušet jinak než sám (ehm). Budu tedy raději pokračovat ve hře pro jednoho hráče.

Design misí v singlu nevybočuje z normálu, opět budete získávat důležité dokumenty, tahat své kamarády z bryndy, likvidovat nepřátelskou artilerii a čas od času budete muset udržet nějakou pozici po určitou dobu, kdy na vás nabíhají hromady nepřátel. Velmi zábavný je útěk z potápějící se lodi nebo šílené jízdy vojenskou technikou. Drezína, protiletadlová děla, tanky atd. - to vše tady můžete ovládat v mnohem větší míře, než tomu bylo v předchozích případech. V momentě, kdy musíte udržet naživu i nějaké své kumpány, už ale máte problém, protože jejich umělá debilita (AI) se pohybuje hodně hluboko pod bodem mrazu. Příkladem budiž situace, kdy jsem měl za úkol osvobodit bandu POW (Prisoner of War). Když jsem vlítl do malé místnosti, kde se POW nacházeli, přijel před dům truck plný německých vojáků. To jeden ze zajatců okomentoval slovy "Náš autobus je tady!" (nebo něco v tom smyslu) a všichni se horlivě rozeběhli k onomu náklaďáku, ignorujíc překvapené němčoury. Ti samozřejmě neváhali ani vteřinu a po ubohých zajatcích začali pálit. Následoval můj výbuch smíchu a následný load pozice. Když se mi podařilo se z vězeňské místnosti prodrat dříve než těm nebožákům, snažil jsem se co nejrychleji vyčistit celé prostranství. Potřeboval jsme na to ale ještě několik pokusů a pytel nervů. Bylo to opravdu nutné?

Ostatní vaši vojáci na tom nejsou o moc lépe. Rozkaz "Kryjte se!" si převedou dle sebe na "Skryjte se za támhleten nepřátelský tank, který Baker (seznamte se - seržant John Baker, hlavní ramboidní hrdina tohoto datadisku, jinak němý panák, za kterého budete hrát) brzy rozmetá 800mm kanónem!", někteří jedinci jsou natolik laskaví, že vás svým vlastním tělem kryjí, i když jste schovaní v kulometném hnízdě (s kulometem v ruce a zrovna v momentě, když jste v tom nejlepším, eh… tedy v momentě střelby na nepřítele), a jiní vám zase "šikovně" kryjí záda - samozřejmě že palbou mezi lopatky (ty vaše). Aby se autoři pojistili, že samotný hráč nepostřílí vzteky své vlastní svěřence dříve, než to udělá nepřítel, jsou všichni vaši "přátele" imunní proti vaší střelbě (naštěstí to platí i naopak).

#pic3#

Nepřítel už je na tom o poznání lépe: šikovně se kryje za různé překážky, často mění pozice (taky se vám zdá, že to tady příliš zavání dvojsmysly:)?) a pokud poblíž nemá nic, za co by mohl schovat svůj zadek, plácne sebou na zem a velmi přesně do vás pálí.

Při průchodu hrou je velmi svízelná její linearita. Cesta je pevně předskriptována, nemáte možnost ani na chvíli odběhnout někde mimo, obejít si nepřítele zezadu nebo využívat momentu překvapení. V původní hře i ve Spearheadu byla hráči dána přeci jen větší volnost, škoda, že tomu tak není i tady. Když se máte dostat skrze úzký kaňon, který je neustále masírován palbou děl, nemůžete vylézt po schůdné cestičce, po které přicházejí houfy nepřátel, a obsluhu děl zlikvidovat, musíte to prostě proběhnout a hotovo. Mockrát vám cestu zkříží opancéřovaný pásovec, který "náhodou" vybouchne (tudíž se stane nepojízdným) v jediné únikové cestě. Vám pak nezbývá nic jiného než si najít jinou cestu, což znamená doběhnout k vratům, které byly ještě před chvíli zamknuty, protože právě teď z nich "náhodou" vyběhl houf Jurgenů. Normální člověk by se protáhl vedle tanku, přelezl ho, ale Baker - příslušník speciálních jednotek - to nezvládne.

Grafika stále běží na osvědčeném a trochu postarším enginu Quake III - HW nároky tedy nejsou příliš drastické. Snad jen na začátku hry, při písečných afrických bouřích, se můžete potýkat s poklesem framerate. Zvuky zůstávají také stejné - jen do hudby přibylo pár nových (a opět vynikajících) orchestrálních melodií, které do hry fantasticky sednou.

I když to vypadá, že jsem z nového přídavku k Medal of Honor zklamaný, není to tak. Nečekal jsem žádné zázraky, jen slušnou zábavu a tu jsem taky dostal. Sice to moc dlouho netrvalo, ale rozhodně si Breakthrough zahraji ještě jednou, abych si za své peníze užil co nejvíce zábavy. Fandové si ho jistě pořídí také, ostatní otočí svůj zrak třeba k novějšímu a lepšímu Call of Duty.

#tab#