Za chvíli to bude už pět let, co jsem si koupil svůj první herní časopis. Bylo mi tehdy dvanáct a doma jsem měl AMD 266 MHz. Po cestě ze školy jsem náhodou uviděl za sklem jedné trafiky SCORE 54. Na obálce byla nějaká stvůra a magický nápis UNREAL. Hlavním důvodem, proč jsem si tehdy onen časák pořídil, byl však „hotshot“ na strategii Commandos. Jelikož jsem tak trochu válečný nadšenec, příliš dlouho jsem se nerozpakoval a za několik málo okamžiků už jsem daným výplodem listoval. Plný očekávání, co je to ten Commandos, jsem se pustil do čtení. Nejvíce mě však z celého čísla zaujala právě recenze na Unreal. Už jsem se viděl, jak pařím demo... Ale... Demo nebylo nikdy vydáno a prodej hry začal bez něj. Naprosto znechucen jsem se nejdříve musel uklidnit a potom začala válka s mými rodiči o to, zda hru koupit, nebo ne. Počkal jsem si pár pátků a nakonec jsem se dočkal. Jakmile jsem Unreal dohrál, brzy se mi do rukou dostal i datadisk a koneckonců i skvělý Tournament. Po jeho pokoření následovalo už pouhé vzpomínání a někdy i opětovné nainstalování na „hadr“.

Tento rituál však neměl dlouhého trvání. Koncem minulého vyšel Tournament 2003 a začátkem února Unreal II (preview si můžete přečíst zde). Do toho jsem chytl nějaký virus, takže jsem mohl hrát bez přestávek a nemusel hru kouskovat po večerech.

Stručně k příběhu. Na planetě XY (nebrat doslova - nemohl jsem si vzpomenout na pravé jméno) je přepadena základna a téměř všichni jsou vyvražděni. Coby člen organizace, která má za úkol dodržovat mír ve vesmíru, jste vyslán na tuto planetu s cílem zjistit, co se zde stalo, a pokud možno, někoho zachránit. Po přistání se dostáváte do komplexu, kde se sem tam něco mihne. Zpoza stěn a dveří slyšíte bolestivou agónii umírajících obětí a vše nasvědčuje tomu, že tohle nebyla jen náhodná přepadovka. Netrvá dlouho a brzy se dozvídáte, že za vše způsobené může sedm artefaktů, které jsou roztroušené po celém vesmíru. Pokud by se vetřelcům podařilo spojit všech sedm kousků dohromady, získali by zbraň nepředstavitelé síly.

V roli Johna Daltona (nepřipomíná vám to Deus Ex?) se tedy vydáváte po stopě daných artefaktů. Společně s vámi cestují i jiní. Prvním je mechanik Isaac, člověk, který spraví skoro vše a dává vám briefing ohledně zbraní, skvělý pilot Ne´Ban, jenž vám nejednou zachrání život, a trojlístek „kamarádů“ uzavírá Aida - kráska, která je také velitelem celé lodi a ráda vám vše vysvětlí. Všichni členové party mají svou minulost a během celé hry se jejich příběhy pomalu odhalují.

Už jsem nakousl zbraně, takže by bylo hloupé je pominout. Odhadem bych řekl, že se zde nalézá necelých dvacet kousků. V ničem si nezadají se zbraněmi z prvního dílu a nejčastěji asi sáhnete po brokovnici, sniperce či raketometu (většina z nich má samozřejmě sekundární použití).

Náplň misí je různorodá. Zpočátku se jedná o pouhé prozkoumávání oblasti s cílem najít artefakt či někomu pomoci. S přibývajícími hodinami se však nevyhneme záměrným infiltracím nepřátelských základen (a nejen těch, protože o artefakty stojí i někdo jiný). Na počátku hry jsem byl misemi naprosto unesen – hlavně, když se akce měnila v boj o holý život. Můj šílený strach z pavouků rovněž nezůstal v pozadí, jakmile jsem se pohyboval v jednom z komplexů plném oněch příšerek. Po celém těle jsem cítil mráz, a když jsem danou misi konečně dokončil, děkoval jsem tvůrcům za to, že nebyla delší. Ohromné a místy šílené zápolení je navíc podmaněno perfektní hudbou, které lze vytknout jen máloco (snad jen ta melodičnost).

První díl byl znám inteligencí nepřátel a nic z toho se nezměnilo ani v případě Awakeningu. Stále jsou zde staří dobří Skaarj, kteří vám znechutí život všude, kde to jen půjde. I oni se však za ta léta něčemu přiučili. Měli jste vidět můj údiv, když jsem po něm začal střílet a ten bast*** mi všechny kulky vykryl (nejsem si jistý, jestli tohle bylo i v prvním díle, ale mám takový pocit, že ne). Já jsem ho ale převezl – uchopil jsem raketomet a poslal ho do věčných lovišť.

Nepřátelé útočí i z míst, odkud byste to jen ztěží čekali, a častokrát v mnohonásobné přesile. Celkový dojem ze hry se ještě zlepší poté, co si řádně prohlédnete interiéry a exteriéry. Je to zkrátka nádhera. Textury a objekty sice nejsou tak propracované jako v chystaném Doomovi III, ale protože se zde objevují téměř všechny barvy a jsou použity na správných místech, vypadá to mnohem lépe něž pouhé odstíny šedé, které ve svých hrách používají s velkou oblibou grafici z ID SOFT.

S blížícím se hodnocením hry jsem si dlouho nevěděl rady. Øíkal jsem si pořád dokola: „Zatraceně, vždyť to nemá pomalu žádné chybky!“ Jenomže jsem se mýlil. Představte si, že jste v posledním kole a snažíte se hru dokončit, když tu na vás vyskočí příšera a jednou ranou vás složí (a to jsem měl zdraví na 100 a trojnásobný štít!!!). Potom, co se mi to stalo zhruba třikrát, jsem vztekle tloukl do klávesnice, protože na mém compu (1,4 GHz + 128 MB RAM + 64 MB GF 2) trval quickload 3-4 minuty (a to jsem měl nastavené rozlišení 800x600 a střední kvalitu textur). Tomu teda říkám „rychlé načtení“. Ani příběh se nevyvaroval určité krátkosti – průměrný pařan dohraje hru po čtyřech dnech.

Rozhodně je to však titul, který má ambice na to, aby bojoval o nejlepší akční hru. Rok je ovšem ještě mladý a jistě nás čeká ještě mnoho nadějných titulů, takže si raději počkejme. A pokud se tak nestane, určitě na Unreal budeme vzpomínat v dobrém, jelikož je to perfektní střílečka, k níž se budeme s oblibou vracet. Tedy... Alespoň já ano!