Manic Street Preachers: Know Your Enemy

Manics se vracejí ke svým kořenům…

Po záhadném zmizení kytaristy a textaře Richey Edwardse na začátku února 1995 zbyli v kapele tři členové - zpěvák a kytarista James Dean Bradfield (na Know Your Enemy si odbyl svojí textovou premiéru, ale o tom až později…), baskytarista a hlavní textař Nicky Wire a bubeník Sean Moore. Od zmizení Edwardse ale uplynulo už více než pět let, takže od té doby až dodnes stačili Manics vydat dvě alba - v pořadí čtvrté Everything Must Go a páté This Is My Truth Tell Me Yours. Nedávno se mi dostala do ruky také jejich květnová novinka, deska s názvem Know Your Enemy. Těsně před jejím vydáním ještě stačila kapela koncertovat před Fidelem Castrem na Kubě a poté přijala i pozváním k nám na vyhlášení cen Akademie populární hudby.

Organizátoři je však nechali hrát pouze na playback a vrcholem bylo, když dlouhý projev kapely o tom, že příště už tu budou hrát živě, shrnula tlumočnice do jediného slova - „děkujeme.“ Na jejich koncert si tu sice budeme muset počkat až do podzimu, ale nová deska je tu k dispozici už pár měsíců. První patrný rozdíl oproti minulé This is my truth… je v tom, že na KYE se Manics vracejí k tvrdosti jejich prvních desek. Hned na začátku nás pěkně rozpálí punkově rozjetým Found That Soul. Podobně tvrdých skladeb je tu více (např. My Guernica).

Druhou skladbou v pořadí je křehounká Ocean Sprey, přičemž její text si na své konto poprvé připsal sám Bradfield. Úvodní trojici uzavírá další rozjetá skladba Intravenous agnostic. Na šestnácti skladbovém (plus jeden bonus) albu se však najdou i jemnější kousky. Pro Manics je velmi neobvyklý například první singl So Why So Sad, nebo naprosto úchylná (tím nemyslím špatná) záležitost Miss Europa Disco Dancer. Tady kapela sáhla po discu ze sedmdesátých let a doplnila ho (tedy spíš naopak) textem cíleným na různá masmédia.

A co na tuto píseň říká Bradfield? „Kochám se představou, jak lidi na tuhle skladu trsaj a neuvědomují si, že jim vlastně vráží kudlu do zad.“ Tohle je podle mě naprosto výstižné… Dále bych tu chtěl zmínit předposlední Baby Elián, která je samozřejmě o souboji a o opatrovnictví kubánského chlapce Eliána Gonzálese, anebo dost netypickou a špinavou Wattsville Blues, kde si tentokrát odbývá debut Wire jako hlavní zpěvák.

Vlastně každá skladba je jiná a svá, avšak hlavně ty tvrdší jsou hudebně velmi kvalitní. A závěr? Manic Street Preachers mě dost potěšili, když se díky Know Your Enemy hudebně vrátili ke svým prvním albům. Nehledě na to tu předvedli kvalitní individuální výkony, které tvoří v celku zajímavou a chytlavou desku.