Smlouva s ďáblem

Liz Hurleyová, Brendan Fraser a Harold Ramis - to vůbec není zlá kombinace! Hlavním hrdinou snímku je americký mladík, věčný smolař, Elliot Richards, který žije svůj život poněkud netradičně. Narozdíl od svých soukmenovců jedná tak trochu nesměle, chová se stydlivě, neumí prorazit se svým názorem a krom toho nosí na hlavě účes a lá Castrol... Není tedy divu, že se mu nedaří v práci, že postrádá pořádné kamarády a marně touží po dívce svých snů. Po dlouhých čtyřech letech se však konečně odhodlává a s náznakem menšího flirtu se snaží okouzlit neznámou dívku. Celá akce však skončí pro Elliota velikým fiaskem, k nepotěšení nás všech totálně pohoří. V okamžiku, kdy se Elliot snaží na celou situaci rychle zapomenout, potkává v baru poněkud výstřední hráčku kulečníku, která neváhá a ihned využívá situace (ne tak, jak si myslíte).

S vidinou uskutečnění svého plánu nabídne Elliotovi lákavý návrh spočívající na sedmi splněných přáních plus jedné protislužbě, kterou by musel Elliot popřípadě vykonat, kdyby nabídku přijal. Aniž by si Elliot řádněji pročetl velmi tlustou smlouvu, rychle se osměluje a ztvrzuje ji vlastnoručním podpisem. Kdyby Elliot věděl, že si tímto krokem zároveň předplatil letenku do pekla, jistě by své předešlé rozhodnutí přehodnotil a učinil by nekalým záměrům svůdné ďáblice rázný konec. Nyní je však situace daleko jiná a nebohý Elliot okouzlený neuvěřitelnými možnostmi, které se mu nyní naskýtají, vypouští z pusy první přání a zdaleka ne poslední. Avšak ďáblice plní jeho touhy s nemalou dávkou vychytralosti a téměř pokaždé mu znemožní z nové situace se radovat...

Zdá se, že po menší pauze nastává v zámoří komediální obrození - jakoby tvůrci vycítili zájem diváků o něco, co tu dlouhou dobu chybělo. Absence kvalitních děl tohoto žánru byla sice sem-tam přerušena parodiemi typu Klub sráčů či Scary Movie: Děsnej biják, a přestože byly oba jmenované snímky finančně úspěšné, veškerá snaha zaujmout diváky obstojným příběhem vyzněla na prázdno... Pochvalu si snad zaslouží (jako jedna z mála) nedávno uvedená komedie Fotr je lotr, která "zaperlila" nejen po stránce předvedených hereckých výkonů, ale i neotřelým a zábavným dějem. Další z celé řady takovýchto komedií, které těží z klasických situací, je i snímek Harolda Ramise - Smlouva s ďáblem, jehož děj jsme naťukli již na počátku této recenze. V prvé řadě bychom si měli ujasnit fakta, které byste měli při případném vstupu do kina míti na paměti.

Předešlé Ramisovy pokusy (připomeňme komedie Přeber si to! či Na Hromnice o den více) zcela nevystihují nový režisérův snímek. Samotný Harold tentokrát povolil opasek své kreativitě, upustil od vážnějšího zabarvení děje a přizpůsobil své dílo dnešní generaci. Výsledná forma, která vznikla ututláním několika filmových žánrů, tak vyznívá přeci jen rozpačitě a sporně. Na jednu stranu musím Ramise pochválit za povedené herecké obsazení a tolik originální námět, kdežto na druhou jej musím řádně pokárat za nepřemíru snahy vloženou do druhé půle filmu. Jak už to obvykle s komediemi tohoto typu bývá, i Smlouva s ďáblem, na první pohled neotřelá komedie, nestačí s dechem po celou pasáž filmu. Zatímco při pozorování první části téměř neodtrhnete oči od plátna a sem-tam se i uchychtnete, při vychutnávání druhé půle začnete svůj zrak upínat směrem k hodinkám na vaší ruce... Ptáte se proč? Odpověď je na snaze. Po prvních třech přáních si totiž jakožto bystří diváci uvědomíte, v čem spočívá celé kouzlo filmu, prokouknete tvůrčí záměr a začnete v duchu polemizovat nad tím, zda-li příběh skončí happy-endem. Nebudeme si nic namlouvat, Smlouva s ďáblem je ryze komerční záležitost (ostatně, skoro jako každý film), a tak se není čemu divit. Film stojí převážně na faustovské zápletce, sedmi splněných přáních, na hereckém výkonu Brandana Frasera (Mumie) a přiléhavých oblečcích Elizabeth Hurliové v podobě svůdné pomocnice Ďábla.

Během zdlouhavého příběhu se nebohému Elliotovi splňují jinak nemožná přání, co chvilku střídá visáž a image v závislosti na Fraserově gumové tváři a přitom všem je coby hrdina proti své vůli nucen překonávat trable, která obnáší v tu či onu chvíli jeho nové povolání. Zda-li jste pečlivě pročítali předešlé řádky, jistě si dokážete vyvodit i kvalitu scénáře, který je nedílnou součástí snímku Harolda Ramise. Trochu atypicky však musím pochválit i maskéry, kteří odvedli při natáčení opravdu veliký kus práce (jak by ne, stačí se pořádně podívat na obrázky z filmu, které jsou rozsety okolo této recenze). Kdybych měl tedy celou recenzi shrnout a vyřknout nad snímkem závěrečný ortel, počínal bych si nejistě. Pokud bych přihlédl k předchozím Ramisovým komediím a k jejich nadprůměrné kvalitě, musel bych se coby filmový kritik zamyslet nad tím, kam že to komediální průmysl spěje... Když si však připomenu onu bezesnou chvilku, kdy jsem sobě povolil zhlédnout Scary Movie (opravdu děsnej biják), zjišťuji, že bych neměl nic namítat a radši zarytě mlčet. Vzhledem k dnešní mizivé konkurenci bych měl být vlastně i spokojen.

Pánové, pokud náhodou zjistíte, že vaše kamarádky, přítelkyně, milenky nebo manželky touží po návštěvě tohohle filmu, netruchlete, nepropadejte depresím, běžte a kupte lístek i pro sebe, díky Melovi se nudit nebudete a věřte tomu, že po závěrečných titulcích zaslechnete z vedlejšího sedadla spokojené vrnění. Co víc si přát?