Zdeňek Rampas

Rozhovor s doživotným prezidentom Československého Fandomu Zdeňkom Rampasom
“Neumím říct ne, ale už nejsem ochoten nechat si dělat na hlavu...”

Ak niekedy navštívite celorepublikové stretnutie fanúšikov SF, môžete v dave zbadať nenápadného, tmavovlasého, šťúpleho muža v okuliaroch a najlepších rokoch s neprehliadnuteľným imidžom intelektuála. Nebyť okolia, ktoré mu takmer bez ustania posiela pozdravy, isto by ste ho zaradili medzi hanblivých nováčikov povolaním z inžinierskej branže, ale určite nie na špičku fanovského hnutia dvoch republík, ktoré mu už niekoľko rokov leží pri nohách. Nenarodil sa prezidentom, a pravdepodobne o takejto funkcii nikdy nesníval. Vidno však, a zasvätení tiež vedia, že jej s láskou venuje veľkú časť svojho života, a pre pocit perspektívy a šťastnejšej budúcnosti svojho dieťaťa je ochotný prekusnúť mnohú horkú pilulku.

Prezident Československého fandomu Zdeněk Rampas sa narodil 18. marca 1956 v rodine chudobného bezzemka (= družstevníka) na Jičínsku ako najstarší zo štyroch detí. V roku 1968 si jeho otec vyžiadal naspäť rodinné pozemky, začal súkromne hospodáriť a rodina sa dostala do komunistickej kliatby. Až na odvolanie sa Zdeňkovi podarilo pokračovať v štúdiu na SPŠCh v Pardubiciach. Okolo tretieho ročníka prepadol kúzlu diferenciálnych rovníc a dobrovoľne si pridal maturitu z matematiky. Bdelosť súdruhov za štyri roky trochu poľavila a bez problémov ho prijali na MFF UK v Prahe. Tu mal viac času, takže si v desiatke fungujúcich antikvariátov počas piatich rokov štúdia obstaral skoro kompletnú zbierku po česky a slovensky vydanej SF od druhej svetovej vojny do konca rokov sedemdesiatych. Dnes už, ako hovorí, nie je schopný zistiť, aká veľká je vlastne jeho knižnica, niektoré exempláre v druhom a treťom rade nevie občas nájsť, a tak si ich radšej znova kúpi...

Keď prišlo na lámanie chleba nastúpil do Výzkumného ústavu matematických strojů v Prahe, kde vydržal až do roku 1991. Dnes sa živí ako softwarový konzultant, čo považuje za modernú obdobu šamana, pretože “pracovné postupy i výsledky sú na nerozoznanie”.

V roku 1979 založil SF klub Villoidus. Aby sa nemusel vzdialiť od priateľov a fandomu, v ktorom aktívne pracuje od roku 1981, zakotvil v tomto meste natrvalo, a opúšťa ho len pri príležitosti významnejších conov. Počas “koníčkovskej” kariéry viedol približne 26 porád SF klubov usporiadaných v českých krajinách, a na “niektorej” z prvých formuloval tri ciele Čs. fandomu: 1. propagácia SF, 2. podpora tvorby domácej SF a 3. vytváranie priestoru pre sociálnu komunikáciu fanúšikov. Stal sa predsedom koordinačnej komisie SF klubov, a neskôr bol menovaný doživotným prezidentom fandomu, vraj “aby sa ušetril čas strávený vždy rovnakým hlasovaním na zábavnejšie časti programu (teda na tú sociálnu komunikáciu)”. Niekedy v tom čase sa oženil s faňou Michaelou, bývalou redaktorkou fanzinu Villoida, dnes majú dvoch synov, momentálne veľkých fanúšikov Hviezdnych vojen.

Spoločne s Jaroslavem Olšou jr. vymyslel v roku 1994 Akademii SF, fantasy a hororu. Od tej doby sa snaží nájsť niekoho, kto by sa jej ujal a doviedol ju k oskarovej profesionalite a prestíži. Ešte do historického prvého ročníka Ceny Karla Čapka poslal svoju prvú fantasy, ale jeho ďalšia autorská tvorba už pozostávala len z humoristických pamfletov na život vo fandome, ktoré vyšli v roku 1998 v knihovničke Vakukoku. Asi od päťdesiateho čísla je “šéfredaktorkom” mesačníka Interkom (práve pracuje na čísle 170), ktorý je od ročníku 1990 dostupný i na internete na adrese http://www.scifi.cz/interkom. Na svojom triku má i vydavateľskú činnosť, ako samizdatovú, tak i oficiálnu, kam patrí i zostavenie miniencyklopédie Kdo je kdo v české a slovenské SF.

Za prácu pre fandom a za rozvoj SF u nás získal v roku 1987 Cenu Ludvík a v roku 1991 na Parcone v Košiciach Cenu Mlok.

1. Keď som si prečítala po čase tvoje heslo v príručke fana Kdo je kdo, uvedomila som si, že prívlastok pre starofana - dinosaurus určite vznikol kvôli tebe, pretože si s sf aktívne začínal ešte v dobách scifistickej jury, ak nie veľkého tresku. Rodia sa ešte pre prípad globálnej apokalypsy ľudia ako ty, alebo si posledný mohykán?

Samozřejmě jsem nebyl u velkého třesku, za ten považuji počátky SF v USA, ale ani u našeho malého třesku. I my jsme tehdy už navazovali na roztříštěné pokusy o vytvoření když ne fanouškovské komunity, tak alespoň nějakého povědomí sounáležitosti fanů SF. Byl tu Klub Julese Vernea, soutěže o nejlepší vědeckofantastickou povídku v několika časopisech, SF příloha trampského samizdatu Vega a jistě i další aktivity, o kterých jsme se možná ani nedověděli. Je takřka neznámé, že ve stejné době jako my uvažoval o založení SF klubu Dušan Kostovský z Bratislavy.

A naše generace jistě není poslední. Přicházejí noví fanoušci a řekl bych, že s lepšími předpoklady, než jsme kdy měli my. Jsou vzdělanější, sečtělejší, lépe se orientují ve světové SF a umí i lépe formulovat své myšlenky. Jedinou mou předností je ochota obětovat takřka veškerý svůj čas SF a fandomu. Já to samozřejmě ve většině případů za oběť nepovažuju, ale jsou i jiní lidé, kteří mají nárok na můj čas...

2. Začneme od podlahy, teda od najmenších topánok. Prejavoval si sa už v útlom veku ako budúci génius a humanista, ktorý si posledné od úst odtrhne pre dobro literárnej záľuby, alebo si len skromne na záhradke okusoval chrústom krovky?

Definitivně se má čtenářská orientace projevila před více než třiceti roky, kdy dříve než normalizační stvůry stačily definitivně utáhnout šrouby, vyšly knihy jako Strážci času, Konec civilizace, Ocelové jeskyně a samozřejmě sbírka Tunel do pozítří. To spolu se Znamením psa dalo mně a podobným sílu přečkat sedmdesátá léta. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců a na své nejútlejší dětství si moc nepamatuju, ale vzpomínám si, že jisté interakce související s SF tu byly. Odebíral jsem tehdy všechny časopisy, ve kterých vycházely SF povídky a komiksy (Ohníček, ABC, Větrník, Pionýr, Sedmičku, později Interpress Magazin, Čtení, VTM, Vědu a život, Zápisník, Prírodu a spoločnosť). Mnoho místa v nich bylo věnováno fotografiím tehdejších pop hvězdiček, a tak má sbírka byla stále ohrožována nůžkami sester. Øešil jsem to přikreslováním plnovousů a jiných tělesných vad. ”Mstil” jsem se jim po letech, kdy jsem se jako starší měl starat o nejmladší sestru a četl jsem jí povídky ze Strašidiel najstrašnejších. Líbilo se jí to a chtěla další. Dnes už má vlastní rodinu a zdá se, že jsem ji nijak nenarušil.

3. Keď som mala sedem rokov, založil si vôbec prvý sf klub v Československu, nedesíš sa aký si starý? Odkiaľ pochádza názov Villoidus, a ako vyzerali búrlivé roky po jeho vzniku?

Já si ještě starý nepřipadám, mé kosti a klouby si ale občas myslí něco jiného. Na stárnutí jednak nemám čas a pak, ve fandomu se vlastně stále pohybuju převážně mezi mladými lidmi (duševně vždy, fyzicky povětšinou). Když jsme před dvaceti roky zakládali první československý SF klub (teď jsem prozradil, kolik ti je, a vzpomeň si, co si o ženách v takovém věku myslela hrdinka dívčí četby ”Věčná” Ambra), byl jsem ve čtvrtém ročníku MFF UK. Mohl jsem se tedy Villoidu věnovat jen něco málo přes rok. Naštěstí se nám za tu dobu podařilo nalézt nástupce v nižších ročnících, kteří klubu nedali zahynout v době, kdy zakladatelská generace zmizela v zelené díře ČSLA. Vlastně až oni dali klubu název podle maskota klubové literární soutěže Huňáče zeleného (latinsky Villoidus viridis). A vzato úplně od podlahy, jak říkáš, bylo jméno Huňáč přezdívka jednoho ze zakladatelů klubu. Pojmenovat po něm soutěž byl od další generace takový interní žertík nebo možná pocta, to se nedalo tehdy a tím méně dnes odlišit.

4. V roku 1982 prichádza aj z tvojej iniciatívy prvá čiarka do knihy histórie - unikátny prvý con v republike - Parcon v Pardubiciach. Vyzeral rovnako ako dnešné - teda plné ľudí, prednášok, výstav, projekcií, búrz a kníh, alebo ste si porozprávali čo nového, zašli na pivo a vyhlásili víťaza z piatich prispievateľov Ceny Karla Čapka?

Tady tě musím trochu opravit, prvotní iniciativa uspořádat první setkání fanoušků SF v Pardubicích pochází pouze od Pavla Poláčka, řekl bych, že to musel promýšlet ještě v době, kdy jsme byli na vojně. S vlastními přípravami jsem mu pak již asi trochu pomáhal, neboť si vzpomínám, že jsem mu telefonoval do laboratoře VŠ chemicko-technologické a tak dlouho jsme probírali nějaké detaily, až mu na stole vybuchl právě probíhající experiment.

Poprvé v Pardubicích to byl samozřejmě pro všechny velký zážitek, protože vše bylo pro všechny absolutně nové. Tehdejší fanoušci nebyli výjimkou v atomizované normalizační společnosti, neměli žádnou zkušenost s vystupováním na veřejnosti a organizováním společenských akcí. I organizátoři měli jen povšechnou představu, že by na conu měl být nějaký program, ale spoléhali se na to, že když pozvou několik zajímavých nebo známých lidí, tak se problém nějak vyřeší sám. Všichni přítomní to tak také tehdy vzali (smutné ovšem je, když se podobný přístup objeví ještě dnes). Přijel jsem jako jeden z prvních, a tak mi připadl úkol zabavit a zapojit do dění další návštěvníky, protože prvním programem bylo až slavnostní zahájení. Seděli jsme ve studentském klubu, debatovali o SF a zpovídali nově příchozí. Pak dorazil Vojta Kantor, Jarda Veis a Ondřej Neff, tomu asi před měsícem vyšla kniha Něco je jinak, někdo z Villoida je podělil prvním číslem jejich fanzinu, ve kterém byla i má recenze na Ondřejovu knihu, a pak už nebylo třeba diskusi přikrmovat...

CKČ se tehdy zúčastnilo 127 autorů s 202 povídkami a přesto, že ne všichni přijeli na slavnostní vyhlášení vítězů, spolu s nepíšícími fanoušky, porotou a pořadateli jsme zaplnili předměstské kino.

5. V približne rovnakom čase si založil i klub BC, ktorého členom si dodnes. Znamená táto skratka to čo si myslím teda Bez Clubu a sám?

Tenhle výklad mě nenapadl, ale vlastně se docela trefil. Když jsem už asi podruhé někdy okolo roku 1985 řídil poradu SF klubů, všiml si kdosi, že oficielně nejsem šéfem žádného klubu a tak jsem oficializoval skupinu přátel SF v mém tehdejším pracovišti Výzkumném ústavu matematických strojů ve Vokovicích jako klub BC. Název vznikl ze špatně slyšeného ohlašování ústředny. Někteří fanoušci z těch stovek, kteří mi tam telefonovali, slyšeli BUMS Cvokovice.

6. Dostávam sa pomaly k bodu najhoršiemu. Si doživotným prezidentom Čs. fandomu - odkedy už? Nepáchneš ešte naftalínom? Pracuješ na tom, aby sa táto funkcia stala dedičnou, alebo následníkom trónu praješ pokojný a ničím nerušený pobyt v blázinci menom postsocialistická spoločnosť?

Odkdy? Už ani nevím. Nikdo neví čím páchne, to cítí jen ti ostatní. Øekl bych, že kdybych nebyl užitečný, že by mi to rychle řekli.

Presidentská funkce je vedle jakéhosi ocenění práce, kterou dělám pro fandom, i role a ”záminka” ke komunikaci a zároveň cesta k jejímu usnadnění. Někomu může poskytnout jisté lingvistické potěšení, když mi může říkat pane presidente, někomu připadne zajímavější či údernější, když může říci ”president to také říká (potažmo říkal jsem to presidentovi)”, než když by řekl ”Rampas to také říká (řekl jsem to Rampasovi)”. Tak proč jim to potěšení nedopřát. Tyto banality nelze oddělit od jakoby skutečnějších funkcí funkce presidenta. Vytváří ve fandomu dojem existence pevného bodu (a s ním se přece dá pohnout světem, nebo alespoň fandomem). Každý fanoušek ví, kam se obrátit, když vyčerpá ostatní možnosti (kéž by to bylo co nejčastěji v tomto pořadí).

Funkce (doživotního) presidenta je užitečná i v tom, že trvá (již) tak dlouho. Za ty roky si jí stačilo všimnout i několik lidí mimo fandom a když občas, třeba i po několika letech, potřebují spojení na nějaké naše aktivity či aktivisty, vědí, kam se obrátit.

Na výchově následníka zatím příliš nepracuji, ani v rodině (na to své syny vídám příliš málo) ani ve fandomu. Snažím se v poslední době setřást (to je přenést na dobrovolníky) co nejvíc práce, kterou jsem si v posledních dvaceti letech navykl dělat sám, a nenapadá mě lepší škola a lepší doporučení pro toho, kdo stojí o úctu fandomu, než se jí chopit.

Vlastně i celý tento rozhovor je příkladem té hry, kolik prostoru věnujeme v našich končinách magickému slůvku president a kolik práci, která k němu vedla. Neznám dost sociologickou terminologii, abych tu hru dokázal přesně popsat a vyložit, ale snažím se ji hrát co mi síly stačí co nejlépe.

7. Máš bežné ľudské neduhy ako sú smradľavé nohy alebo špáranie sa v nose, alebo si už aj doma váženým mužom s tip-top imidžom vodcu svorky?

Samozřejmě mám spoustu běžných lidských nedostatků, například jsem hrozně líný. A když se mi do něčeho nechce, najdu si jinou práci a z toho vzniká falešný dojem o mé pracovitosti. Mým problémem je i to, že neumím říci ne a neumím předat práci ani lidem, kteří by mi rádi pomohli (i když to většinou jsou stále ti samí, o kterých vím, že také nemají času nazbyt). Dál bych se ještě měl přiznat ke sledování televizních seriálů pro otrlé jako je Ženatý se závazky nebo Městečko South Park.

8. Viem, že máš neutuchajúci jemný zmysel pre humor a iróniu, hoci sa mi donieslo, že vieš byť aj jedovatý ako bazilišok. Dá sa poznať rozdiel, a ktorá z oboch vlastností ťa charakterizuje lepšie?

To není lehká otázka. Škoda, že kvalitu rozhovoru neurčují jen otázky, ale trochu i odpovědi. Mám dojem, že jako student jsem byl dost ironický až jízlivý a brousil si svůj ostrovtip na nevinném okolí. Pak jsem se nejméně na desetiletí stal naopak chápajícím posluchačem každému, kdo se potřeboval vypovídat. Dnes si víc vážím svého času a poslouchat žvanění mi dělá čím dál větší potíže. Někdy se to pokusím dát nějakou zlou a ironickou hláškou najevo. Problém je v tom, že většinou nedokážu tolerovat jen tak obrovské blby, že jim má ironie stejně nedojde, dál si vedou svou a já si stejně nepomohu.

9. Ako často na teba prichádza chuť prásknuť do papúč a dať vale fandomu? Čo ťa vie rozžeraviť do biela, a za akých okolností ťa možno natierať na chlieb?

Občas se někomu podaří mě vytočit, má cenu uvádět příklady?, zasvěcení je znají a ostatní to nezajímá. Asi to (snížená míra tolerance) souvisí s věkem. V době, kdy jsem pro fandom udělal pětkrát víc než ”běžný” fanoušek, mohl si ke mně každý dovolit co chtěl. Dnes, kdy zvládám sotva tak běžný dvojnásobek, už nejsem ochoten nechat si dělat na hlavu. Shrnuto a podtrženo chuť prásknuť do papúč občas nastane, ale nikdy nejde o odchod z fandomu, ale vždy jen z ”funkcí”.

10. Inštitúcia prezidenta vzbudzuje rešpekt a úctu. Nestáva sa ti, že sa ťa niekto - nováčikovia- vyslovene bojí, alebo sa ti pre vysoký post vo fandome vyhýba? Vieš sa uvoľniť a byť ústretový, alebo skôr odmietaš kontakt s cudzími ľuďmi?

Občas nastanou problémy, jednak mám špatnou paměť na tváře, zapamatuji si tě tak po pátém setkání, jednak jsem možná ostýchavější než mnohý nováček. Je i pár fanoušků, kteří mi tvrdošíjně vykají, ale třeba jim to dělá dobře. Ale protože jsem zároveň vydavatelem Interkomu, jsem stále v kontaktu se čtenáři a přispěvateli a touto skulinou může každý proniknout do presidentské pevnosti. Rozhodně nemám dojem, že bych odmítal kontakt s cizími lidmi, zvláště jde-li o pěkné fanynky.

11. Utajuješ v zamestnaní túto funkciu - závidí ti ju vôbec niekto? Stalo sa už, že by ti ju niektorý nadriadený práve zo závisti vytkol?

Svou funkci neutajuji, to by ani při množství času, který SF věnuji, nešlo, ale maskuji ji, jako by šlo jen o koníčka (hobby). Potíže jsem ale nikdy neměl, ještě ve výzkumném ústavu bylo každému jasné, že člověk, který věnuje tolik energie mimokariérním aktivitám, mu nemůže být nebezpečný, a dnes mi specifické povolání poradce dopřává dostatek svobody i prostoru.

12. Myslíš si, že fandom má budúcnosť? Aká je tvoja vízia žiarivých zajtrajškov? Existujú vôbec?

Pavel Kosatík, který vede postmaturitní kurz literatury na gymnasiu Josefa Škvoreckého, mi řekl, že jeho žáci se o SF takřka nezajímají. Považují ji asi za relikt racionalistického modelu světa a věku rozumu a čtou nanejvýš fantasy. Možná, že postmoderní paradigma opravdu klasické SF nepřeje. Definitivní pravda už není jen nepoznatelná, ale zdá se, že buď neexistuje nebo na ni má nárok každý názor. Současná věda se s tím musí nějak vyrovnat a SF to jistě také dokáže. Výborným příkladem jsou knihy Roberta Holdstocka. Někdo je čte jako fantasy a přitom jde o čistou science fiction, jen ta science není fyzika, ale kulturní antropologie.

Ty ses ale vlastně neptala na budoucnost SF, ale fandomu. Dokud bude existovat SF, bude i fandom, a každé setkání fanoušků je dokladem toho, že fandom by mohl existovat, i kdyby SF přes noc zmizela.

Ale vážněji: Náš fandom ještě dost nepostřehl všechny nové možnosti, které se otevřely před deseti roky. Neměl by například být pouze objektem trhu a trpně čekat, až mu vydavatelé v honbě za ziskem více méně náhodou vydají i nějakou dobrou, dobře přeloženou a vypravenou knihu, ale měl by se snažit si kvalitu vynucovat. Takovými pokusy jsou například Akademie SF, Koniáš, nebo třeba Knihy na rebríku ve fanzinu Logrus.

To jsme se vlastně vrátili k první otázce. Budoucnost fandomu bude taková jako noví fanové, kteří jej budou spoluvytvářet.

S úctou a vďakou